Glosovat by se dalo ledacos. Od celní dohody mezi Trumpem a Leyenovou, která ztvrzuje vazalskou pozici unie vůči USA až po zadek a dekolt Sydney Sweeneyové v reklamě na jeansy, která se stala v posledních dnech jedním z mnoha ohnisek kulturních válek na sociálních sítích. Alespoň do doby, než ji nahradí nějaká jiná efemérní „kauza“. (institutvk.cz)
Také by se dalo mluvit o přílišné opatrnosti jindy aktivistických českých médií, která jen neochotně referují o armádních akcích „Karel“ a „Volby 2025“, prostřednictvím kterých měli vojáci vstupovat pod falešnými identitami do různých uzavřených internetových skupin a tam sledovat co lidé říkají, popřípadě i aktivně vystupovat ve prospěch čeho jiného než správných narativů. Možná média tato kauza nezajímá proto, že s informacemi přišel opoziční poslanec Růžička (ANO). Asi proto v nich čteme, že s informacemi díky jejich zveřejní začala pracovat ruská propaganda. Jak taky jinak…
Poslední výstřelek Strategické komunikace je proti tomu jen směšnou hříčkou. Foltýnovci varují, že ruské narativy a propaganda se mohu objevit i v internetových skupinách, kde si lidé sdílí recepty na vaření nebo tipy na výlet. Ani se nenadáte a vedle jahodových knedlíků najednou diskuse o „míru s Ruskem“. Ale nestalo se, v okamžiku kdy Putin odmítá bezpodmínečné příměří, chcimírství bez velkých fanfár a reflexe náhodou oficiální a respektovanou pozicí? Nepřeklopil se nám tady náhodou potichu „narativ“, aniž by si toho hloubavý plukovník všiml? To by asi bylo na esej spíše než na glosu.
Stejně tak by se dalo mluvit o poťouchlém českém referování o kauze, která se rozbíhá na Slovensku. Vyšlo najevo, že Británie financovala influencery s cílem ovlivnit tamější volby (a podle všeho nejen tam ale i v dalších evropských zemích). Napsal o tom nový konzervativní slovenský web Marker. U nás se o tom zatím reportuje jen tak, jak to diktuje Šimečka a zbytek slovenské opozice a „její“ média, tedy přibližně v duchu, že Fico je paranoidní blázen.
Přitom nejde o malou věc. Děje se to všude, v Polsku měli zahraniční marketéři, mimo jiné provázaní s kruhem Obamových lidí, utratit v posledním týdnu prezidentské kampaně více než oba hlavní kandidáti dohromady.
Nezdá se ale, že by to někoho nějak významněji zajímalo natož vzrušovalo. Asi je to skutečně tak, jak říká sociolog Petr Hampl. Že lidé tyto zprávy vnímají jen jako potvrzení toho, co si stejně už dávno mysleli a tušili a co je proto nijak nepřekvapuje.
Nebo by se dalo upozornit na hezký text Lauren Smithové na webu The European Conservative. Autorka v něm popisuje novou aplikaci Tea, jejímž účelem je veřejné sdílení informací o mužích, často intimních a hlavně nikým neověřených, s nimiž ženy randily a z různých důvodů to pro ně nebyla pozitivní zkušenost. Účelem má být předat varování před takovými muži dalším ženám, ty si svůj nový objev tak mohou na síti hezky předem perlustrovat. Obrana před násilníky by byla pochopitelná, ale tady o nic takového nejde. Jde jen o veřejné zostouzení mužů třebaže na základě jejich skutečných slabostí a špatných vlastností. Ale jak Lauren Smithová trefně poznamenává, „být trochu idiot ještě není zločin“. Další střípek do mozaiky vzájemné antagonizace mužů a žen.
Závěrečná slova Smithové stojí za citaci: „Démonizace mužů a viktimizace žen není zdravá ani pro jedno pohlaví. Je to také škodlivé pro strukturu společnosti, když jedna polovina populace má vrozenou nedůvěru ke druhé. Jak si mají lidé budovat šťastné, milující a vyrovnané rodiny, když byli naučeni dívat se na svého partnera s neustálým podezřením? Jak si lidé vůbec mohou budovat rodiny, když se bojí, byť i jen komunikovat s opačným pohlavím?“
O ničem z toho jsem ale vlastně dnes psát nechtěl.
A teď mám obavu, že se to ve světle výše uvedených nahodilostí a nepříčetností ani nehodí. Ale vlastně se to hodí. Je to vše totiž potvrzením a hezkou ilustrací oprávněnosti slov, jež budou následovat. Chtěl bych zde upozornit a citovat slova, která pronesl tuto neděli ve Francii kardinál Sarah. Slova, která jsou potvrzením toho, že Vatikán přeci jen dnes mluví jiným hlasem, než bylo zvykem za předchozího pontifikátu.
Guinejský kardinál Sarah z pověření papeže Lva XIV. předsedal liturgickým oslavám, které se 27. července konaly v Bretaňské svatyni Sainte-Anne-d’Auray u příležitosti 400. výročí zjevení svaté Anny místnímu rolníkovi. Při papežské mši kardinál Sarah mimo jiné pronesl i tato slova. „Na Západě je náboženství příliš často prezentováno jako činnost sloužící lidskému blahu. Náboženství je ztotožňováno s humanitárními akcemi, skutky charity, vítáním migrantů a bezdomovců a prosazováním univerzálního bratrství. Údajně je tu proto, aby přineslo trochu úlevy modernímu člověku. Spiritualita je údajně formou osobního rozvoje moderního člověka zaměřeného na jeho obvyklé politické a ekonomické aktivity. I když jsou tyto otázky důležité, tato vize náboženství je mylná.“
Kardinál Sarah před desítkami tisíc shromážděných věřících apeloval na duchovní rozměr víry a důrazně odmítl její redukci pouze na sociální otázky. V návaznosti na petici za respekt ke kostelům kardinál dále prohlásil: „Naše kostely nejsou sály pro představení, naše kostely nejsou koncertní sály pro kulturní nebo zábavní aktivity. Kostel je Božím domem, je vyhrazen výhradně pro Něho. Vstupujeme s respektem a úctou, vhodně oblečení, protože se třeseme před Boží velikostí. Netřeseme se strachem, ale respektem, úžasem a obdivem.“
Francie, která byla dříve zemí misionářů se dnes pomalu stává misijním územím, podobně jako zbytek Evropy. „Zdá se, že Bůh už tu není. A že pro Evropu je Bůh mrtvý.“ Prohlásil v Bretani guinejský duchovní, ale nikoli proto, abychom se poddávali zoufalství. Jeho kazatelský apel zněl jako výzva, jako výkřik varování a prosba za obrácení.
Ne vše je tak zlé, když to ještě někdo stále vidí takto jasně a dokáže na to upozornit.