Evropská zahraniční politika je spíše avantgardní divadlo než účinná diplomacie. (casopisargument.cz)
Současná evropská diplomacie je neúčinná a soustředí se spíše na předvádění ctností než na ochranu zájmů, napsal hongkongský geopolitický analytik Sebastian Contin Trillo-Figueroa pro Asia Times. EU vytváří iluzi vlivu. Nicméně její lídři hrají role, které postrádají skutečnou autoritu a nedokážou uplatňovat hodnoty, které hlásají doma. To je jasně vidět na příkladu Kaji Kallasové, vysoké představitelky EU pro zahraniční věci, která změnila svou roli a zaujala v zahraniční politice konfrontační postoj. Ten je v rozporu se zájmy bloku. Navzdory tomu, že USA uvalily cla a vysmívají se lídrům EU, EU se těmto krokům podřizuje a zároveň provokuje Čínu. Podle autora tato skutečnost odráží hlubší rozpad evropských institucí, který od roku 2019 vede k zahraniční politice postrádající strategii a soudržnost. Celkově se jedná spíše o avantgardní divadlo než o účinnou diplomacii.
Pět nedávných událostí ilustruje unijní sestup od zahraniční politiky na hranu komedie, kterou autor rozebírá jako divadelní hru o pěti aktech:
Akt I podrobně popisuje „čínskou doktrínu zmatení“, kdy Kallasová v říjnu 2024 označila Čínu za „částečně zhoubnou“, čímž se bezdůvodně přiklonila k názoru USA. Její přístup uvrhl Evropu do zmatku ohledně vlastního postoje.
Akt II popisuje „mnichovskou potupu“ na bezpečnostní konferenci v únoru 2025, kde se americký viceprezident JD Vance před evropskými vůdci vysmál bezvýznamnosti Evropské unie, a pokusy Kallasové o znovuzískání důstojnosti jen zdůraznily absurditu situace.
Akt III líčí situaci, kdy Kallasová dorazila do Washingtonu, aby stvrdila transatlantické partnerství, ale ministr zahraničí Marco Rubio se s ní odmítl setkat, což naznačuje posun washingtonské politiky od přehlížení k aktivnímu odmítání.
Ve IV. aktu Kallasová v Singapuru prohlásí, že Číny je nutné se obávat stejně jako Ruska, a potom obviní Peking, že podporuje Moskvu a ignoruje roli Evropy.
Členské státy EU utratily od začátku invaze na Ukrajinu obrovské částky za ruská fosilní paliva, čímž fakticky financují Putinovu válku. Místo aby se této realitě postavily čelem, přesouvají vinu na jiné. Vztahy mezi Čínou a Ruskem jsou napjaté, protože Rusko je znepokojeno váháním Číny nakupovat neenergetické zboží a obává se zaplavení svých trhů čínskými výrobky. Čína zase nesouhlasí s jadernými hrozbami Ruska. Složitost a rozpory jejich vztahů však Evropa ve svých narativech často ignoruje.
Naproti tomu vztahy Indie s Ruskem jsou přímočařejší, protože Indie je významným dovozcem ruských zbraní a v letech 2020 až 2024 bude odebírat 38 % celkového ruského vývozu zbraní. Navzdory těmto významným obchodním vazbám EU vztahy obou zemí bagatelizuje, protože zpochybnění Indie by mohlo narušit evropskou politickou strategii v indicko-pacifickém regionu. Čína jako hrozba, Indie jako partner = selektivní a nesoudržná strategie EU ignorující realitu.
Závěrečným V. aktem je podle autora „tyrolské divadlo“. EU organizuje pro čínského ministra zahraničí spektakulární představení „vícejazyčného vzdělávání“, které staví do kontrastu jazykovou toleranci Evropy s „represivní“ politikou Číny v Tibetu.
Brusel předvádí veřejnou show, zdůrazňuje jazykovou rozmanitost, ale neřeší naléhavé otázky. Nedávné kroky španělského premiéra Pedro Sancheze a lídra EU Kallasové ohledně uznání tří regionálních jazyků Španělska jako oficiálních jazyků EU ilustrují podle článku trend využívání institucí k osobnímu politickému vlivu spíše než k prosazování evropských zájmů.
I rusko-ukrajinská válka odhalila selhání evropské diplomacie. Kallasová mohla být silným zastáncem míru, místo toho ale zaujala konfrontační přístup (motivovaný spíše historickým traumatem Estonska než jejími současnými povinnostmi) a nedokázala reprezentovat evropskou jednotu. Podobně španělský premiér Sanchez utratil za ruské energie sedmkrát víc než za pomoc Ukrajině, při každé příležitosti však pózuje před fotografy s prezidentem Zelenským.
EU mezitím plánuje poučovat Čínu o jazykových právech, přestože sama nemá ani koherentní zahraniční politiku a postrádá odbornost, soudržnost i jednotu. Za těchto okolností je role Kallasové hlasitá a sebechvalná, ale naprosto neúčinná.
Celá tato komedie směřuje k červencovému summitu EU a Číny v Pekingu. Kallasová používá provokativní výroky a inscenovaný moralismus, aby summit sabotovala, a přitom se tváří jako vůdčí osobnost.
Brusel mísí aktivitu s autoritou a vytváří zahraniční politiku, která působí provokativně, ale postrádá skutečný smysl. Přístup Kallasové vyvolává napětí, aniž by zohledňoval důsledky. Systém EU podporuje prázdná gesta a postrádá koordinaci v diplomacii. Tato „anti-diplomacie“ vzniká proto, že Brusel jedná bez jasně stanoveného cíle nebo dohody. Pokud v tomto ohledu nedojde ke změnám, domnívá se autor, červencový summit EU a Číny selže a posílí pochybnosti o schopnosti Evropy zaujmout jednotný postoj.