V Gaze jsou lidé zavření bez šance na důstojný život a kariéru na místě a také bez možnosti někam emigrovat. Jednou z mála možností vyšvihnout se na společenském žebříčku a získat respekt v této abnormální uzavřené izolované společnosti je stát se bojovníkem a mučedníkem. „Má životní zkušenost je taková, že na světě nejsou na jedné straně jen ti hodní a na druhé straně jen ti zlí. A obvykle nejvíc trpí ti, kdo ve skutečnosti nemohou nic ovlivnit a za nic nemůžou. Jen málokdy se, bohužel, v médiích setkávám s tím, že by skutečnost podávala jinak než jako pohádku se zjednodušenými černobílými postavami,“ říká pro ParlamentníListy.cz orientalista a pedagog Petr Pelikán.
Čím si vysvětlit sobotní útok Hamásu na Izrael, nota bene dlouho připravovaný, když běžně uvažujícímu člověku muselo být jasné, jak krvavá odplata se stovkami či tisíci zmařenými životy ze strany napadeného přijde?
Ty zmařené životy počítejme o řád výše, tedy tisíce, spíš desetitisíce obětí na arabské straně. Je to o jiném žebříčku hodnot, na jeho nejvyšším stupni nemusí nutně stát zachování života za každou cenu, ale pojmy jako čest, svoboda, vlast, pomsta… Bojovníci Hamásu, kteří se účastnili invaze, šli do akce s vědomím, že se nevrátí. Ostatně podle stručných zpráv o palestinských mrtvých měli v Izraeli najít na patnáct set jejich těl.
Nejde ale jen o ně, ale i o životy těch, co s vpádem do Izraele neměli nic společného. Jsou pro strůjce útoku předpokládatelné oběti nepodstatné?
A nakolik nepodstatné jsou pro strůjce útoku civilní oběti na vlastní straně? Jak moc se na ně ohlížel třeba plukovník Moravec, když posílal československé parašutisty zabít Heydricha? Námitka, že tehdy to bylo kvůli spravedlivé věci, neodpovídá na otázku, jestli by každý Čech zabitý za heydrichiády, nechtěl radši za každou cenu přežít. Palestinci Izraelce nenávidí, což ovšem neznamená, že je každý z nich ochotný kvůli tomu zemřít, nechat se zmrzačit nebo nechat si zbořit dům.
Souvisí to obětování druhých i sebe sama ani ne tak s mentalitou Arabů, ale s mentalitou radikálních muslimů, u nichž vzhledem k jejich víře má pozemský život jinou hodnotu než například u lidí na Západě?
Ano, souvisí to s odlišnou mentalitou, s vírou, hodnotovými žebříčky a také se společenským prostředím. V Gaze jsou lidé zavření bez šance na důstojný život a kariéru na místě a také bez možnosti někam emigrovat. Jednou z mála možností vyšvihnout se na společenském žebříčku a získat respekt v této abnormální uzavřené izolované společnosti je stát se bojovníkem a mučedníkem. Hamás získal velkou část své popularity sociálními programy, snaží se pomáhat všem vdovám a sirotkům a o pozůstalé po svých padlých se stará prioritně.
Vedení Hamásu se obrátilo s výzvou k palestinskému lidu a masám arabského a islámského světa k páteční všeobecné mobilizaci na podporu Jeruzaléma, Al-Aksy a bojující Gazy. Kdo z arabského a islámského světa na ni může slyšet?
Uvidíme, zejména pokud se nespolehneme jen na naše mainstreamové sdělovací prostředky. Očekávám demonstrace na podporu Palestiny po celém světě včetně početných komunit muslimských imigrantů a jejich potomků v Evropě. Východní Evropa včetně nás v tom nejspíš bude výjimkou.
Izrael spustil totální blokádu Pásma Gazy, skončí tak dodávky vody, jídla, paliv či elektřiny. Navíc letecké údery v Pásmu Gazy jsou podle premiéra Benjamina Netanjahua „teprve začátkem“ operací izraelské armády. Co ti lidé tam? Budou obětováni? Nebo se na jejich obranu či záchranu někdo postaví? Kdo by to mohl být?
Ano, budou obětováni, není nikdo, kdo by to mohl zastavit, respektive ti, kdo by mohli, to udělat nechtějí. Jen na okraj připomínám, že skoro polovina obyvatel Gazy je mladší osmnácti let. Budou se k nám dostávat jen stručné údaje, že „Ministerstvo zdravotnictví v Gaze hlásí, že za uplynulé tři dny zahynulo X lidí…“
Jejich životy za záchranu ani za pozornost nestojí?
Ano. Nebudeme číst dojemné příběhy, že „desetiletý Mahmoud snil o tom, jak bude fotbalistou, celý život si vystřihoval fotografie Ronalda a kopal v ušmudlaném tričku na betonovém plácku. Střepina dělostřeleckého granátu mu utrhla obě nohy, ale stále se nevzdává…“
Má životní zkušenost je taková, že na světě nejsou na jedné straně jen ti hodní a na druhé straně jen ti zlí. A obvykle nejvíc trpí ti, kdo ve skutečnosti nemohou nic ovlivnit a za nic nemůžou. Jen málokdy se, bohužel, v médiích setkávám s tím, že by skutečnost podávala jinak než jako pohádku se zjednodušenými černobílými postavami.
Jsou události v Izraeli a v Pásmu Gazy i nějakým vzkazem naší zemi?
Myslím, že bychom si pro nás samotné měli odnést ze současných událostí dvě hlavní pragmatická poučení: Nepřijímat houfy imigrantů s diametrálně odlišnými hodnotovými žebříčky a zároveň hledět méně nekriticky na všechno izraelské včetně kvality jejich bezpečnostních sil.