Západní média zjevně očekávala od Erdoganovy porážky mnohé. Když k ní nedošlo, náhle změnila celkový akcent, ukazuje aktuální analýza. (casopisargument.cz)
Po prvním kole ostře komentovaných prezidentských voleb v Turecku, které se konalo 14. května, došlo v západním diskurzu k náhlému posunu, upozorňuje analýza Mohamada Hasana Sweidana pro The Cradle. Před ním byla řada západních médií vůči Recepu Tayipu Erdoganovi velmi kritická, naznačovala, že je zodpovědný za „erozi“ demokracie v Turecku. Jeho protikandidát byl naopak líčen jako někdo, kdo by tureckou demokracii obnovil. Výsledky prvního kola ale situaci změnily.
Sweidan zkoumal západní mediální interpretace Erdoganovy politiky od roku 2003, kdy se stal tureckým premiérem. Západní mediální postoje byly v té době opatrné, Erdogan a jeho politická síla Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) byli líčeni jako „islámský vůdce“ a „experiment“, brzy se ale Erdoganova mediální podpora zvýšila a AKP byla oceňována jako modelová muslimská demokratická strana. Západní ideál islámského státu se ovšem měří podle toho, zda se řídí západním řádem založeným na pravidlech – takže Erdogan byl oceňován jako zbožný reformátor, který chce Turecko modernizovat a blíže integrovat se Západem.
První změna nastala v roce 2009, kdy došlo ke konfrontaci s izraelským prezidentem Šimonem Peresem a odchodu z Davosu. Zprvu byla západní média opatrná, protože věřila, že jejich kritika by mohla poškodit Turecko jako člena NATO, negativní hodnocení Erdogany politiky v západním tisku pak zesílilo až v souvislosti s angažmá turecké humanitární flotily v Gaze v roce 2010.
Ostrá západní rétorika vůči Erdoganovi má tři zdroje, míní autor: a) kroky Turecka v Sýrii v roce 2011, které byly hodnoceny jako konfliktní se zájmy Západu, a rostoucí Erdoganova podpora Muslimského bratrstva v Egyptě, b) turecké referendum v roce 2017, které změnilo politický systém země v prezidentský, c) samotné prezidentské volby v roce 2023, které západní média považovala za příležitost podpořit kandidáta, který by prosazoval zájmy jejich zemí.
Západní média zintenzivnila předvolební kampaň proti Erdoganovi. Často ho označovala za člověka, který slouží zájmům Ruska. Zahraniční média Erdogana nejen kritizovala, ale aktivně podporovala jeho soupeře ve snaze ovlivnit turecké voliče. Podle západních komentátorů stálo Turecko na křižovatce mezi návratem k demokracii nebo dalšími represemi pod Erdoganovou vládou, shrnuje Sweidan.
Po prvním kole prezidentských voleb ale došlo ke změně akcentu. Některá média začala Erdogana dokonce obhajovat a psát, že vlastně není diktátorem, protože v demokratických volbách překonal jasnou porážku.
Západní média zjevně hodně očekávala od Erdoganovy porážky hned v prvním kole voleb, neboť většina průzkumů veřejného mínění vyznívala jasně – Erdogan prohraje. Fakt, že Erdogan má otevřenou cestu k parlamentní většině i prezidentství, ale vedl k utišení kritiky. Začaly se objevovat články, že Západ by se měl naučit s Erdoganem žít. Podle všeho se atlantický establishment, jehož názory západní média vyjadřují, již po prvním kole chystal na Erdoganovo vítězství v kole druhém.
Turecká opozice, která byla ještě před několika týdny považována za klíčovou pro „udržení demokracie“ v Turecku, začala po prvním kole v zahraničním mediálním diskurzu znatelně chybět. Ještě 13. května byl Erdogan označován za „diktátora“ a najednou, jen o dva dny později, už diktátorem nebyl. Sweidan z toho vyvozuje, že západní mediální establishment přijímá pokyny přímo od svých západních metropolí.
V původním textu (anglicky) najdete řadu odkazů k mediálním zdrojům.