Amerika se v jaderné energetice vyzná. Jen už ji nedokáže stavět, píše Larry Johnson na Substacku a porovnává to s přístupem Ruska a Číny. (vasevec.info)
Mezi Íránem a Izraelem zatím nic jaderného nelétá, ale uprostřed válkou ohroženého regionu se štěpné téma atomu přecjen vynořilo. Země, ze kterých startují proti Íránu americká bombardující letadla, rakety a drony, jsou zase cílem íránské odvety. Někdejší strategičtí přátelé USA, kteří tak přijdou za dobrotu na žebrotu, už začali přemítat, jak setřást obtížného kamaráda. Americký prezident Donald Trump proto zkusil přidat trochu cukru do hořkého příběhu a souhlasil s dohodou o jaderné spolupráci se Saúdskou Arábií, tedy spolupráci při výstavbě jaderných elektráren.
Na první pohled je pro Saúdy velkorysá, protože měli mít dokonce možnost sami na svém území obohacovat uran pro palivo, což jinému svému spojenci, Jižní Koreji, trvale odpírají. Jen však byla dohoda podepsána, Trump přišel se svým oblíbeným kouskem a sdělil na sociální síti, že vlastně až tak moc neplatí. Klade si za další podmínku něco, o čem se nemluvilo, a sice plné uznání Izraele Saúdskou Arábií čili připojení království k zemím, které podepsaly „Abrahamovské dohody“.
To poslední dobou udělaly jen Spojené arabské emiráty a Bahrajn roku 2020. Během následujících šesti let už se ne připojil nikdo další. Saúdská Arábie podobně jako další arabské státy trvá na současném uznání samostatné Palestiny (princip dvou států). Na dodatečnou Trumpovu podmínku království zareagovalo chladně, že se bude držet dohody. Výkřiky na sociálních sítích je nezajímají.
Jenže téma má trochu širší rámec, než že z toho nakonec nebude nic. Zaujalo mě, i když nejsem přítelem jádra, mám za to, že výstavba nových jaderných kapacit může být závažnou překážkou energetické transformace země. Té naší, jinde to může být jiné. A tam vstupuje do hry, že je rozdíl mezi tím, kdo nabízí technologicoé zázraky, a tím, kdo umí něco užitečného skutečně postavit.