Přestože s optimismem je třeba šetřit, zdá se, že Američané s Íránci směřují k ceremoniálnímu podpisu memoranda o ukončení vzájemných bojů, otevření šedesátidenního okna k dalším vyjednáváním, otevření Hormuzského průlivu a uvolnění obchodu s ropou a dalšími ropnými produkty. To jsou – po měsících tvrdých vojenských úderů a vzájemného vyhrožování na hranici použití zbraní nepředstavitelného účinku – zprávy nadějné. Intenzita, s jakou k vyjednávání přistoupila zejména americká strana, svědčí o tom, že si Američané ve válce s Íránem sáhli na horká kamna, zle se popálili a dělají vše pro to, aby z této pasti co nejrychleji vyklouzli. (institutvk.cz)
Budoucnost teprve ukáže, jakým směrem a s jakou rychlostí se bude situace v Perském zálivu zklidňovat, bylo by proto příliš zbrklé vyvozovat předčasné závěry či dokonce poučení, několik postřehů si ale snad již dovolit můžeme.
Postřeh 1: Je moudré vést války pro dosažení cizích cílů?
Je evidentní, že USA se nechaly zatáhnout do války s Íránem kvůli izraelským zájmům a dosažení izraelských cílů na Blízkém východě. Izraelskému premiérovi Netanjahuovi se ve druhé polovině února podařilo přesvědčit v té době stále ještě váhajícího Trumpa o nezbytnosti okamžitého úderu na Írán kvůli Izraelem vyfabulované zámince, že Írán je těsně před dokončením nukleární zbraně a je připraven ji pomocí svých raket použít. Americké zpravodajské služby sice nic podobného nepotvrzovaly, což jejich ředitelka Gabbardová prohlásila veřejně (a posléze ji to stálo místo), přesto Američané s Izraelci začali Írán intenzivně bombardovat a nechali se Netanjahuem vmanévrovat do složitě řešitelné situace, která nemohla skončit jinak než americkým ponížením v regionu.
Postřeh 2: Írán se nerozsypal