Připomínáme si výročí konce 2. světové války, u nějž zvláště ve střední Evropě dodnes panují určité rozpaky. Pochybnosti, zda bychom měli její konec slavit spíše 8., nebo raději 9. května. Tak trochu tím válčíme na dvou frontách. Pořád jde samozřejmě o interpretaci odkazu vítězství protifašistické koalice. Jeho poselství je zjevně živoucí, byť pamětníky už těžko hledat i se svíčkou. Toť patrně důležitá složka daného problému… (noveslovo.eu)
Tehdy bylo jasné, že ideový profil osvoboditele země, především metropole získá rozhodující vliv na celý budoucí chod a vývoj státu. Vše dopadlo, jak dopadlo. Tudíž dnes některým nezbývá, než prostoduše agitovat, že o žádné osvobození nešlo, nebo slávu za něj přenést na zrádné vlasovce. Případně jsme absurdně přesvědčováni, že po bezpodmínečné kapitulaci „nacistů” existují už jedině permanentně se reflektující Němci, naši největší obchodní partneři, a těm proto nutno odpustit (vše). Zatímco nesrovnatelně mírnější zkušenost s „RuSSáky” z roku 1968 nutno systematicky jitřit a občerstvovat. Užívat jako nástroj nepokryté rusofóbní agitace, jak nám patrně nakázáno představiteli exemplárních demokracií.
Globální situace dnes prostor k mírovým oslavám bohužel mnoho neskýtá. Právě naopak. Na planetě probíhá nejvíce ozbrojených střetů od roku 1945. Nenacházíme se v bodě běžné krize, za níž se dá – a vlastně musí – kvůli prodejnosti zpráv prohlašovat skoro cokoli. Jsme svědky i aktéry ošidné transformace celého mezinárodního řádu. Pokud se proto pokoušíme o jakékoli oslavy mírové stability, odehrává se to ve stínu (nadšeného) úpadku diplomatického dialogu či výnosného řinčení zbraní, do nichž se nepříjemně promítá právě mizející historická zkušenost s přímou velmocenskou konfrontací.