Když 28. února začala válečná operace USA a Izraele proti Íránu, málokdo čekal větší zápletku. Vždyť přece USA je největší vojenskou mocností světa a Izrael je nepochybně minimálně regionální vojenskou mocností. Oba státy mají také obrovskou technologickou převahu nad Íránem. Možná také proto, že o Íránu toho mnoho na Západě nevíme. Prostě, mnohé Írán a míra jeho odporu překvapil. (vasevec.info)
Mě zase až tolik ne. Ve svých článcích jsem od prvního dne agrese USA a Izraele upozorňoval na to, co mně před 20 lety kladl na srdce bývalý egyptský prezident Mubarak. Ten mě tehdy požádal, abych varoval šéfy států a vlád zemí EU a NATO před válkou vedenou USA a Izraelem proti Íránu. Také tehdy tento konflikt latentně hrozil.
Po návratu do Prahy ze státní návštěvy v Egyptě jsem proto sepsal memorandum a rozeslal jej, tak jak požadoval Mubarak, všem šéfům států a vlád zemí EU a NATO. Neříkám, že právě toto memorandum bylo tím rozhodujícím faktorem, který způsobil mírovou koexistenci USA a Íránu po následujícících 20 let. Těch varovných signálů, které americká vláda tehdy dostala, bylo ale jistě více. Zejména na ní museli naléhat její spojenci ze států kolem Perského zálivu. Ale v každém případě byla tehdejší americká administrativa schopná lépe pracovat s informacemi, které dostávala. Naopak, současná americká administrativa, které se podařilo lvím skokem zlikvidovat venezuelského prezidenta Madura a dotlačit Venezuelu po velmi efektivním vojenském zásahu do vazalského vztahu. Trumpova vláda dokázala také skřípnout nenáviděnou Kubu, která je od roku 1959 přímo vosinou v pozadí Spojených států. Bez ohledu na to, že v důsledku nezákonných sankcí obyvatelstvo Kuby nevýslovně trpí…
Plna optimismu se tak Trumpova administrativa rozhodla k dalšímu avanturistickému porušení mezinárodního práva a všech zvyklostí ve vztazích mezi státy útokem na Írán.