Jaderné zbraně patří k nejmocnějším a zároveň nejkontroverznějším nástrojům moderní geopolitiky. Systém jejich regulace vznikl za studené války s cílem zabránit jejich dalšímu šíření. (casopisargument.cz)
Jak je to se spravedlností a rovností mezi státy, co do jejich jaderného programu? Zatímco některé země mohou jaderný arzenál legálně udržovat a dokonce modernizovat, jiným je vývoj těchto zbraní zakázán a jejich snaha o získání jaderné technologie bývá tvrdě sankcionována. Jak je toto možné?
Základem současného stavu je Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), která vstoupila v platnost v roce 1970. Jejím cílem bylo zastavit šíření jaderných zbraní do dalších států a zároveň podpořit postupné odzbrojování. Smlouva vytvořila specifický systém: uznala pět států jako „oficiální“ jaderné mocnosti. Sem patří Spojené státy americké, Rusko (tehdy Sovětský svaz), Velká Británie, Francie a Čína. Tyto země měly jaderné zbraně již před rokem 1967 a smlouva jim proto jejich arzenály umožnila ponechat. Ostatní státy, které se k dohodě připojily, se naopak zavázaly, že jaderné zbraně vyvíjet nebudou. Na oplátku jim měla být zaručena spolupráce v oblasti civilního využití jaderné energie a bezpečnostní garance.
V posledních dnech se dodržování dohody NPT diskutuje v souvislosti s oznámením francouzského prezidenta Emmanuel Macron, že Francie plánuje zvýšit velikost svého jaderného arzenálu. Toto skutečně jako „odzbrojování“ nevypadá. Jiní analytici naopak tvrdí, že modernizace nebo rozšiřování těchto kapacit v rozporu s mezinárodním právem není.