Po celý rok máme všichni potřebu se k něčemu vyjadřovat, o Vánocích nám tedy Ivan Hoffman přeje hlavně ticho. Ticho, které dává smysl a současně naději, že všechno dobře dopadne. (parlamentnilisty.cz)
O tichu kdosi moudře řekl, že není ničím samozřejmým. Ticho musí být vytvořeno. A k obnovení ticha, které panovalo té noci, kdy se v Betlémě narodil Ježíš, se nedopracujeme tím, že vypneme rádia, televize a mobily. Nepomůže ani vata do uší. Řeč je totiž o ztišení, které má nastat v našem nitru, abychom byli schopni naslouchat nevýslovnému. Takovým vnitřním tichem pak komunikujeme se všemi, kteří zde byli, jsou i budou. Tichem chvíle, kdy vše začalo, tichem chvíle, která nepomíjí.
Člověk nikdy nepřestane hledat smysl toho, co ho potkalo, čím je, k čemu směřuje. Protože ale hledáme cestu z bludiště, nemáme jistotu, za kterým rohem přijde poznání, a za kterým jenom další slepá cesta. V bludišti života není o ticho nouze. Nastane, když nám dojdou slova, když ztratíme řeč. Když ztratíme výmluvy, anebo argumenty. Existuje ticho místo odpovědi. Ticho umí být časem na rozmyšlenou, oddechovým časem. Anebo známe zlaté ticho těch, co moudře mlčí. A pak je ticho, co drtí toho, kdo ztratí naději.