Proč reálně v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadly do tehdejší ČSSR síly Varšavské smlouvy? Mohlo jít o záměr umístit u nás sovětské jaderné zbraně, píše politolog, člen spolku Svatopluk a kandidát SPD ve Středočeském kraji Tomáš Doležal. S odvoláním na archivní dokumenty popisuje ParlamentnímListům.cz tehdejší cestu k invazi a zmiňuje jeden zapadlý příběh: Roli předsedy ukrajinských komunistů Pjotra Šelesta.
Ve dnech smutného (letos již 57.) výročí „vstupu vojsk Varšavské smlouvy“ do Československa (nikoli 21. srpna, ale těsně před půlnocí 20. srpna 1968) možná nebude na škodu zmínit některé méně známé (nebo méně popisované a prozkoumané) součásti, příčiny a souvislosti této traumatické události, která zásadním způsobem ovlivnila naše moderní dějiny, bezprostředně připravila o život několik stovek československých občanů a desítky tisíc jich vyhnala do emigrace.
Invazi pěti států „východního bloku“ (SSSR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, NDR) předcházela na přelomu července a srpna čtyřdenní jednání československé a sovětské delegace na nejvyšší politické úrovni v Čierné nad Tisou v areálu tamního nádraží.
Šlo tehdy o skutečné vyjednávání, v rámci kterého bylo možné invazi ještě reálně zabránit?
Dle oficiálních výkladů se tenkrát Sověti v čele s generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem pokoušeli československé komunistické vedení donutit k tomu, aby zastavilo reformní (obrodný) proces – tzv. pražské jaro. Mělo jít o poslední varování před vojenskou intervencí. Skutečností je, že armády pěti států Varšavské smlouvy vstoupily do Československa dvacet dní po ukončení jednání v Čierné nad Tisou. Ale šlo v této vysoké hře pouze o (poměrně decentní) reformy československého režimu, jejichž cílem rozhodně nebyla změna socialistického ekonomického systému v kapitalistický, ani plnohodnotná parlamentní demokracie s garancí lidských práv a svobod pro každého občana – a už vůbec ne odchod Československa z „tábora míru a socialismu“ do západních vojenských a politicko-ekonomických struktur? Zřejmě ne. Přičemž samozřejmě platí, že Sovětům – a snad ještě více Polákům, Bulharům a východním Němcům, tehdejší československé reformy vadily, jelikož mohly inspirovat občany a společenské elity i v dalších státech východního bloku. Je možné, že československá delegace v Čierné nad Tisou doufala, že se jí podaří s představiteli Sovětského svazu uhrát nějaký kompromis, který zmírní napětí. Ale to bylo, ve světle toho, co víme dnes, značně naivní.
V rámci čtyřdenních jednáních, která jsou do velké míry zmapována, se uskutečnila i jedna zcela soukromá debata mezi Dubčekem a Brežněvem. O čem přesně v sovětském vládním vlaku hovořili, se dodnes neví nic. Oznámil tam už tehdy Brežněv Dubčekovi, že vstup vojsk je neodvratný? Vůbec to nelze vyloučit. Podle mnoha veřejných historických zdrojů zástupci KSČ v Čierné nad Tisou Sovětům mj. přislíbili, že znovu zavedou cenzuru, zakážou Klub angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K 231 a odvolají některé funkcionáře (zejména šlo o předsedu Ústředního výboru Národní fronty Františka Kriegela, předsedu České národní rady Čestmíra Císaře a ředitele Československé televize Jiřího Pelikána).
Ale z hlediska dalšího vývoje nešlo o to nejpodstatnější. Bez ohledu na to, zda by to Dubček a spol. spnili, nebo ne.
Anebo obráceně – k těmto krokům mohli Sověti československé vedení postupně donutit i bez invaze. V minulosti (po Únoru 1948) se to ostatně – třeba v personálních záležitostech – již mnohokrát stalo. „Z Čierné jsme odjeli s umírněným optimismem, že se to povedlo uhrát. Kriegel se Smrkovským předvídali, že hrozí intervence. Dnes víme, že to Sověti měli připravené.“ To napsal později známý historik Jan Křen, tehdy poradce (předsedy Národního shromáždění) Josefa Smrkovského.
Optimismus však zdaleka nebyl na místě.
Jan Křen dále mj. napsal, že jednání v Čierné nad Tisou byla napjatá a že „…Sověti se hodně vztekali“. Poměry v Československu označovali za kontrarevoluci a Františka Kriegela běžně nazývali „židem z Haliče“. „Pamatuji si, jak jim na to Smrkovský řekl: Eto něgoraznaja provokacia,“ píše historik Jan Křen.
A ještě jedna citace – tentokrát ze stenozáznamu jednání v Čierné nad Tisou:
Leonid Brežněv: „Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc.“ (31. července 1968).
Lze toto vykládat jinak, než jako jasné avízo sovětské vojenské intervence? Jediným hmatatelným výstupem jednání v Čierné nad Tisou byla dohoda o následném setkání vedení šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě. Delegace těchto šesti zemí Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, Polsko, NDR, Československo a SSSR) se pak skutečně sešly již 3. srpna v Bratislavě, kde bylo na závěr podepsáno společné prohlášení, jež obsahovalo i dvě klíčové věty. První z nich, později využívaná Moskvou jako ospravedlnění srpnové invaze, označovala „ochranu a upevnění socialistických vymožeností“ za „společnou povinnost všech socialistických zemí“. Československé zástupce uklidnila formulace, že spolupráce se bude odehrávat na principech „suverenity a národní nezávislosti a územní nedotknutelnosti“.
Teprve v roce 1992 vydaly ruské archivy další dokument, který má spojitost s bratislavskými jednáními. Šlo o tzv. zvací dopis, v němž představitelé ultrakonzervativního křídla KSČ žádali sovětskou stranu o pomoc „všemi prostředky“ proti nebezpečí kontrarevoluce. Ale debaty o tomto „zvacím dopise“ jsou jen další stínohrou. Jde spíše o parciální a alibistický argument. Sovětské komunistické vedení se ve strategických záležitostech nikdy neřídilo přáními, natož pokyny, funkcionářů satelitních režimů. Jestli něco nemělo na rozhodování o invazi naprosto žádný vliv, tak je to onen „zvací dopis“.