Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad opomíjenými důsledky rozhodnutí NATO vydávat pět procent HDP na obranu. (casopisargument.cz)
Tak už je to černé na bílém: minulý měsíc summit NATO v Haagu ve svém závěrečném prohlášení uvedl, že „spojenci, sjednoceni tváří v tvář hlubokým bezpečnostním hrozbám a výzvám, zejména dlouhodobé hrozbě, kterou představuje Rusko pro euroatlantickou bezpečnost, a přetrvávající hrozbě terorismu, se zavazují do roku 2035 investovat 5 % HDP do základních obranných požadavků“ (čl. 2). Při konkretizaci tohoto závazku pak dokument uvádí, že spojenci vyčlení nejméně 3,5 % HDP ročně na základě „dohodnuté definice obranných výdajů“ a 1,5 % HDP ročně předevšímna ochranu kritické infrastruktury, obranu sítí, zajištění civilní připravenosti, inovace a posílení obranné průmyslové základny (čl. 3).
Proč zbrojit
Mnozí státníci, kteří ještě včera měli problém s „využitím“ dvou procent HDP na takzvanou obranu, dnes nadšeně tleskají pěti procentům. Včetně těch z Česka. Evropské členské státy NATO povětšině spoléhají na pomoc prostřednictvím zadlužení Evropské unie – což je pomoc, kterou nelze přecenit, neboť z 27 zemí, které jsou členy Evropské unie, jich je 23 zároveň členy Severoatlantické aliance. A tak evropští spojenci USA přistoupili během půl roku na původně odmítaný požadavek nového amerického prezidenta. Nepodlehli ale logickým argumentům. Na ona siamská dvojčata NATO/EU lze totiž nahlédnout také z jiného zorného úhlu: v pěti státech Evropské unie jsou jaderné nálože. Francie má vlastní arzenál nukleárních zbraní, v Belgii, Německu, Itálii a Nizozemsku jsou rozmístěny termonukleární bomby USA, a to s odpovídajícím doprovodem v podobě letadel i zpravodajských služeb.
Spojenci USA ze západní a střední Evropy nebyli vystrašeni pouze hrozbou, že se Spojené státy zřeknou svých evropských bezpečnostních závazků. Nebojí se jen možnosti, že by se američtí vojáci mohli z Evropy přemístit třeba do Pacifiku. Logické by přece bylo, kdyby vojenské výdaje vzrostly po odchodu amerických vojáků z Evropy, ne proto, aby zůstali. Jenže o logiku nejde. Hraje se o geopolitické zájmy a o peníze pro nenasytný americký vojenskoprůmyslový komplex.
Česko zbrojí
Předloni vládou schválená Koncepce výstavby Armády České republiky 2035 počítá s personálním růstem AČR na 30 tisíc vojáků z povolání a na 10 tisíc vojáků v aktivní záloze k roku 2030. V horizontu roku 2035 se počet posádek AČR má zvýšit ze 45 na 48. (s. 12 a 41) Pro srovnání: před mobilizací v roce 1938 měla Československá armáda přes 200 tisíc vojáků a 50 tisíc záložníků, po mobilizaci okolo 1,5 milionu vojáků. Pak přišla Mnichovská dohoda a v následujícím roce okupace; tehdy měl německý wehrmacht přes dva miliony vojáků.
Nebo jiné srovnání. Je-li Rusko tím nepřítelem, kvůli kterému má Česko zvýšit vojenské výdaje na 5 % HDP, pak by bylo vhodné vzít v úvahu, že ruská armáda disponuje mimo jiné přibližně 5 a půl tisíci jadernými náložemi. Neexistuje žádná hladina výdajů na konvenční zbraně, která by dokázala čelit takovému nukleárnímu arzenálu. Ono zvýšení vojenských výdajů Česka lze samozřejmě vnímat jako příspěvek ke kolektivní obraně. Chovat se jako Rakousko či Švýcarsko a vystačit si s vojenskými výdaji na úrovni přibližně jednoho procenta HDP, být takzvaným „svobodným jezdcem“, se může zdát jako nemorální – vždyť NATO Česko chrání. Otázkou je, zda by Česko mělo současné bezpečnostní problémy, kdyby nebylo členem NATO.
Kdo dá víc
Slepá matematika, která počítá úroveň vojenských výdajů podle velikosti HDP, automaticky přisuzuje největší výdaje – a tedy i statut nejsilnější armády – státu, který má největší HDP. V tomto případě lze výsledek spočítat snadno. Pro zjednodušení je možné uvést velikost hrubého domácího produktu u skupiny G7 na základě nejnovějších údajů Mezinárodního měnového fondu. Je z nich zřejmé, že tupá alianční politika automaticky přisoudila nejsilnější evropskou armádu Německu.
Veřejnoprávní média představují jako největší problém v současném Německu AFD, Alternativu pro Německo. Byl to však nově zvolený německý kancléř Friedrich Merz z CDU, tedy z Křesťanskodemokratické unie, kdo v květnu ve svém prvním velkém projevu v parlamentu vyzval k přeměně bundeswehru na „nejsilnější konvenční armádu v Evropě“. A je to tu zas… Proti komu má stát či bojovat takováto armáda? Jak již bylo naznačeno, konvenční armáda nemůže ohrozit zemi, která disponuje jadernými zbraněmi – ze sousedů tedy Francii, ve vzdálenějším perimetru Velkou Británii či Rusko.
- Opravdu nebude v tomto stále chaotičtějším světě Německo v budoucnu usilovat o nukleární zbraně?
Z žádné mapy „nejsilnější konvenční armády Evropy“ nelze vymazat sousedy Německa, především ty „tradiční“: Belgii, Nizozemsko, Rakousko, Česko a Polsko. Může se to zdát jako nesmysl, protože se většinou jedná o členské státy Aliance. Jenže které vojenské uskupení vydrželo na věčné časy? Když se Spojené státy skutečně stáhnou z Evropy, kdo si začne hrát na hegemona? Logicky by nejpravděpodobnější nároky nového Německa byly na východě. Ne vůči jadernými zbraněmi vybavenému Rusku, ale vůči hranici Odra-Nisa.
- Opravdu Polsko tak intenzivně buduje svoji armádu a usiluje o přítomnost amerických vojáků na svém území jenom kvůli Rusku?
Je možné říci, že dnešní Německo je jiné než ve vzpomínaných letech 1938 či 1939. Že se poučilo. Pravda, Německo je jiné. Například oproti poválečnému ekonomickému zázraku, na kterém se nemalou měrou podíleli i migranti-gastarbeitři, dnešní německá ekonomika stagnuje, či dokonce její výkonnost klesá. Nebo jinak: Podle zprávy Spolkového statistického úřadu za rok 2024 každý čtvrtý člověk v Německu měl „imigrační historii“. Přitom populace z přistěhovaleckého prostředí byla v roce 2024 přibližně o devět let mladší než populace bez přistěhovalecké minulosti.
- Opravdu lze spoléhat na to, že se vláda v Berlíně nebude pokoušet zklidnit vnitřní napětí radikalizací své zahraniční politiky?
***
Současné Německo nepředstavuje pro Česko politický problém. Otázkou je, zda Německo navždy zůstane „současným“. František Palacký psal o dějinném či geopoliticky daném českém „stýkání a potýkáni“ s Němci. Vysvětlovat něco takového současné mocenské vrstvě – ministrům, generálům, mainstreamovým novinářům a režimním umělcům –, která je historicky zcela vykořeněná, je ztráta času. Nechápe, že nestačí jen zbrojit a vykřikovat hesla o nutnosti vyhrát dávno prohrané války. Česko potřebuje umnou diplomacii hledající cesty, jak napomoci zvýšit důvěru mezi státy. Česko naléhavě potřebuje novou, zodpovědnou vládu.