Politolog Ladislav Zemánek odkrývá skutečnou pozici NATO vůči Číně a upozorňuje na pokračující expanzi aliance na východ. (casopisargument.cz)
Summit NATO, který se konal v Haagu, přinesl zásadní výstup: spojenci se kolektivně zavázali zvýšit své každoroční výdaje na obranu na 5 % HDP do roku 2035. Tento ambiciózní cíl, který výrazně přesahuje současnou hranici 2 %, představuje začátek nové éry militarizace Západu a odráží rostoucí obavy z měnícího se světového řádu. Ačkoli ve finálním prohlášení summitu nebyla Čína vůbec zmíněna, její přítomnost byla citelná. To, že země nebyla v dokumentu explicitně zahrnuta, se jeví spíše jako taktický krok s cílem předejít eskalaci napětí než jako strategické rozhodnutí. Mezitím totiž členové NATO přiostřují rétoriku i vojenské přípravy, které jsou jasně zaměřené na omezení vlivu Pekingu.
Ačkoli se ve finálním prohlášení Čína neobjevila, vedení aliance dalo jasně najevo, kdo je v centru jejich obav. Generální tajemník NATO Mark Rutte na okraji summitu varoval před „masivním zbrojením“ na čínské straně. V souladu se zavedenou západní rétorikou spojil Čínu společně s Íránem a Severní Koreou s ruskou operací na Ukrajině a obvinil Peking z podpory válečných snah Moskvy.
Rutte tím navázal na své vystoupení z počátku června v Londýně, kde horlil proti čínskému zbrojení, které údajně probíhá „závratnou rychlostí“, a označil Peking, Teherán, Pchjongjang a Moskvu za „strašnou čtyřku“. Tato formulace jasně ukazuje, že v očích aliančních elit i americké administrativy není Čína partnerem ani konkurentem, nýbrž hrozbou.
Rámování Číny jako bezprostředního nebezpečí se objevilo také na světoznámém bezpečnostním fóru Šangri-la v Singapuru letos v květnu. Americký ministr obrany Pete Hegseth zde varoval před možnou invazí Číny na Tchaj-wan a znovu potvrdil závazek USA vůči regionálním spojencům, třebaže zároveň vyzval tyto země k navýšení vlastních obranných rozpočtů. Jeho projev nenechal nikoho na pochybách: strategickým těžištěm americké politiky už není Evropa, ale Indo-Pacifik.
V tomto ohledu stojí za pozornost, že lídři Austrálie, Japonska a Jižní Koreje, tedy „indo-pacifičtí partneři“ NATO, zrušili plánovanou účast na summitu v Haagu. Tento krok, který mnozí interpretovali jako jasné diplomatické gesto, poněkud podkopává ambice NATO upevnit svůj vliv v regionu.
Od summitu v Madridu v roce 2022, kde NATO přijalo svou novou strategii a poprvé označilo Čínu za „systémovou výzvu“, se aliance postupně snaží integrovat oblast Asie a Tichomoří do své strategické doktríny. Vývoj ve východní Asii je dnes vnímán jako klíčový pro euroatlantickou bezpečnost. NATO tak usiluje o hlubší spolupráci s Austrálií, Japonskem, Jižní Koreou a Novým Zélandem s cílem zachovat tzv. „řád založený na pravidlech“, který je jen eufemismem pro hegemonii Západu.
Absence těchto významných regionálních aktérů však naznačuje rostoucí nevoli vůči expanzivním snahám NATO. Pro mnohé z nich představuje přítomnost NATO v Asii nikoli záruku stability, ale riziko zatažení do geopolitických konfliktů pod záminkou kolektivní bezpečnosti.
Tato nevole byla posílena i nedávným výrokem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který varoval Peking, že se NATO může angažovat v jihovýchodní Asii, pokud Čína nepřinutí Severní Koreu, aby stáhla své jednotky z Ruska. Tento výrok nejenže svědčí o neznalosti čínské zahraniční politiky a komplexních vztahů mezi Pekingem a Pchjongjangem, ale také o odklonu od předchozí francouzské politiky, která byla vůči angažmá NATO v Asii zdrženlivá. Macronova rétorika však jen odráží aktuální trend: NATO už se nespokojuje pouze s obranou transatlantického prostoru, ale usiluje o expanzi do Asie.
Vztahy NATO a Číny, které byly donedávna převážně symbolického rázu, jsou dnes napjaté až na hranici nepřátelství. První čínský zástupce navštívil sídlo aliance v roce 2002 a obě strany dokázaly spolupracovat v boji proti pirátství v Adenském zálivu po roce 2008. Od té doby se však vztahy zhoršily kvůli zostřující se geopolitické rivalitě a odlišným bezpečnostním paradigmatům.
Peking stále častěji dává najevo svou nelibost. Čínské úřady ostře reagovaly na Rutteho výroky v Haagu, obvinily NATO z šíření dezinformací ohledně postoje Číny k Ukrajině a z chybného spojování tchajwanské otázky, kterou Peking vnímá jako čistě vnitřní záležitost, s konvenční válkou mezi dvěma státy. Čínští představitelé zdůraznili, že role NATO v Asii a Tichomoří je nežádoucí a destabilizační. Aliance je podle nich reliktem studené války, který byl znovu oživen s cílem udržet dominanci USA a zadržovat Čínu.
Z čínského pohledu není NATO pouze vojenskou aliancí, ale i politickým nástrojem Washingtonu, který má Evropě bránit v navazování hlubší spolupráce s Pekingem. V tomto světle představují ambice NATO na východní expanzi ohrožení pro potenciál konstruktivních vztahů mezi Čínou a Evropou a nahrazují jej nedůvěrou a konfrontací. Obavy Pekingu se však netýkají pouze NATO. Obnovení tzv. Čtyřstranného bezpečnostního dialogu (QUAD), vznik nového instrumentu „Squad“ a založení paktu AUKUS v roce 2021 (tedy trilaterální dohody mezi USA, Velkou Británií a Austrálií) ještě více prohloubily obavy Číny z obklíčení.
Dohoda AUKUS, na jejímž základě má Austrálie získat atomové ponorky od USA v hodnotě 240 miliard dolarů, představuje nový a nebezpečný prvek v bezpečnostní dynamice regionu. Canberra totiž získá schopnost provádět dálkové údery a stane se po Velké Británii teprve druhým státem, který získá přístup k americké technologii jaderného pohonu. I když současná Trumpova administrativa spustila formální revizi této dohody, nikdo neočekává zásadní změny. AUKUS tak pravděpodobně jen posílí militarizaci regionu a zvýší riziko šíření jaderných zbraní.
Na rozdíl od NATO prosazuje Čína bezpečnostní rámec založený na multilateralismu, inkluzivitě a dialogu. Peking podporuje regionální architekturu s důrazem na spolupráci v rámci ASEAN a podílí se na aktivitách, jako je setkání ministrů obrany ve formátu ADMM-Plus či Východoasijský summit. Rovněž podporuje Konferenci o interakci a opatřeních pro budování důvěry v Asii (CICA) a v poslední době rozvíjí Globální bezpečnostní iniciativu s cílem posílit regionální stabilitu. Klíčovým nástrojem se rovněž stala Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO). Červnové setkání ministrů obrany SCO v čínském Čching-tau potvrdilo klíčovou roli organizace v budování míru bez hegemonie a konfrontace.
Lze tedy konstatovat, že ačkoli se NATO na haagském summitu vyhnulo explicitní zmínce o Číně, nepodařilo se mu zakrýt fakt rostoucí konfrontace. Zatímco aliance navyšuje vojenské výdaje a rozšiřuje svůj strategický dosah směrem do Asie, státy globálního Jihu i klíčoví hráči v Asii a Tichomoří dávají stále více najevo svou skepsi vůči globálním ambicím NATO.
Svět dnes stojí na strategické křižovatce, kde se střetávají dvě rozdílné vize mezinárodní bezpečnosti. Na jedné straně NATO a jeho spojenci prosazují „řád založený na pravidlech“ opřený o vojenské aliance a odstrašování. Na straně druhé Čína nabízí model založený na multipolaritě, multilaterální spolupráci, budování konsensu a vzájemném respektu.
Volba proto není ani tak mezi Východem a Západem, ale mezi konfrontací a mírovým soužitím.