Když jsme s mou drahou šli položit kytky všem těm klukům, kvůli kterým jsem na světě, vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho známého. (facebook.com)
Jeho dědečka osvobodili Sověti v Osvětimi. V závěsu za Rudou armádou přijel tým ruských lékařů a každý přeživší vězeň byl podroben snad nejpečlivější lékařské prohlídce, kterou v životě absolvoval. Po všech těch vyšetřeních si jeden z těch ruských lékařů vzal dědečka mého známého do místnosti, řekl mu ať si sedne a klidným hlasem mu říká, že má srdce na té nesprávné straně.
Dědeček, který se právě zbavil pruhovaného mundůru nechápal a ten doktor mu opakuje, že normální člověk má srdce nalevo, ale on ho má na pravé straně. Když dědeček stále nechápal, říká mu ten doktor ve snaze vysvětlit problematiku, že z čistě medicínského hlediska by vlastně neměl žít. Tenhle příběh se vypráví v jeho rodině dodnes.
Tvrdit dnes, že všichni ti kluci, co ještě v Praze umírali (průměrný věk na hrobech sovětských včetně těch ukrajinských vojáků v Praze je 22 let) a jejich tátové, co umírali ještě před nimi daleko odsud, sem přišli, aby nás okupovali, s tím by asi ten dědeček mého známého zásadně nesouhlasil. A nesouhlasil by s tím ani můj děda, co utekl z lágru nebo moje babička, co jí osvobodili v Terezíně a stovky a tisíce dalších. Jenže tihle všichni už jsou pryč a proto se objevují pokusy přepsat historii kvůli současnosti.
Navždy díky kluci ať jste byli z Washingtonu, Moskvy, Bukurešti, Sofie nebo z Londýna.
Bez vás bych tady nebyl já ani milióny dalších.