Na konci ledna uplynulo 80 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi Rudou armádou. Osmdesátkové výročí konce druhé světové války pokračuje v těchto dnech připomínkou Jaltské konference, která se na počátku února 1945 konala v Livadijském paláci, letní rezidenci posledního ruského cara Mikuláše II. na pobřeží černomořského krymského letoviska. Byla to po Teheránské konferenci (závěr roku 1943) druhá ze tří nejvýznamnější konferencí tzv. velké trojky protihitlerovské koalice – Roosevelta, Churchilla a Stalina. (institutvk.cz)
7. května 2005 se americký prezident George Bush cestou do Ruska na oslavy 60. výročí Dne vítězství v Evropě zastavil v lotyšské Rize. V projevu, který v lotyšském hlavním městě pronesl mimo jiného prohlásil, že Jaltská konference navázala na nespravedlivou tradici Mnichova a paktu Molotov-Ribbentrop. Konference je dnes interpretována jako moment selhání. Západní státníci prý podlehli Stalinovi a dopustili rozdělení Evropy na sféry vlivu, které ponechalo Československo v té sovětské. Není to úplně přesné, i když sovětský vůdce byl na konferenci z mnoha důvodů vůdčí figurou.
Akce se konala na jeho „domácí půdě“, na území osvobozeného Sovětského svazu. Prezident Roosevelt měl cestou (americkými vozy z pomoci na základě zákona o půjčce a pronájmu) přes Krymské hory z letiště Saky do Jalty možnost poprvé na vlastní oči vidět válečné škody a utrpení okupace. Rooseveltovi, který měl za sebou osmitisícikilometrovou plavbu na americkém křižníku na Maltu a následný přelet na sovětské území, zbývaly dva měsíce života. Británie v té době byla již jen stínem svých dřívějších schopností, postrádala vojenské, materiální i finanční kapacity na to, aby byla hráčem stejné váhové kategorie jako Sovětský svaz a USA. Nemohla to vyvážit ani bezesporu impozantní osobnost a zkušenosti britského ministerského předsedy, kterému zbýval necelý půlrok v premiérské funkci. Stalin se nemusel ohlížet na parlament ani voliče jako Churchill a ani na závažné zdravotní komplikace, které významně limitovaly umírajícího amerického prezidenta.
To vše mělo na jednání vliv, ale zdaleka nešlo o to nejdůležitější. Nejvýznamnějším faktorem byla „realita na zemi“. Sovětská vojska v okamžiku konference stála na Odře, 70 kilometrů od Berlína, zatímco vojskům západních spojenců zbývalo do říšského hlavního města ještě několik set kilometrů. Byla to právě tato tvrdá realita sovětského postupu a skutečnost, že SSSR nesl hlavní tíhu bojových operací a na východní frontě eliminoval rozhodující část německé branné moci (poměr německých ztrát na západní a východní frontě byl cca 1:7), která definovala, o čem a jakým způsobem se bude jednat.
Roosevelta na rozdíl od Churchilla, který však postrádal kapacity, Evropa nijak významně nezajímala. Zajímalo ho vystoupení Sovětského svazu na dálnovýchodním bojišti proti Japonsku a založení OSN. Dostalo se mu příslibu obojího. Byla dohodnuta demilitarizace Německa a jeho rozdělení do okupačních zón, z nichž jednu dostala na starost také Francie. Byly vytýčeny hranice nového Polska, na východě zhruba Curzonovou linií, na severu a západě mělo nové Polsko být kompenzováno na úkor Německa. Představa polských rovin, přes které se valí na východ obrněné divize, byla Stalinovou obsesí. Prosadil si, že významnou roli v obnoveném Polsku bude hrát prosovětská lublinská vláda, i když spojenci usilovali o co největší roli polské vlády v západním exilu.
Jeden z členů americké delegace, budoucí ministr zahraničí James F. Byrnes o sovětských požadavcích prohlásil: „nešlo o to, co Rusům dovolíme, ale o to, k čemu je dokážeme přimět“. I přesto ale po skončení konference sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov vyjadřoval obavy, že by výsledné znění Jaltské dohody mohlo bránit sovětským plánům. Stalinova odpověď byla jednoduchá: „Nevadí. Uděláme to později po svém.“ Rusko bylo německou agresí vtaženo na západ.
Vzepřít se Stalinově vůli na sklonku nebo po skončení války v Evropě by bývalo možné jedině silou, a o to nikdo nestál (jakkoli i pro něco takového plány existovaly). Američané měli jiné zájmy, Britové neměli sílu a před západní veřejností by jim eventuální snahy tohoto typu neprošly. Tvrzení, že západní státníci na konferenci selhali proto není úplně korektní.
Máme tendenci si některé události emocionalizovat a mytizovat, zrady spojenců, rozdělování sfér vlivu, klíčové konference mocných aktérů a spíše opomíjet tvrdá (a nepříjemná) fakta na jejich pozadí. Význam Jalty jako dějiště rozdělení Evropy se tak dnes poněkud přeceňuje a desinterpretuje (viz George Bush). Jalta nebyla klíčovou mírovou konferencí. Dokončila či potvrdila mnohé dříve rozjednané závěry. Netvořila budoucí svět, pouze jej předznamenávala a „realitou na zemi“ byla více určována, než ji sama určovala.