Rozpálené hlavy trochu vychladly, začínají dominovat jiná témata, v Evropské unii jde už dávno o něco jiného a nově zvolení poslanci Evropského parlamentu se musí připravit na to, že až do Bruselu konečně dojedou, bude už o všem dávno rozhodnuto. Přesto to, co se událo, za jistou rekapitulaci – abychom nezapomněli a abychom se poučili do budoucna – stojí. (institutvk.cz)
My – v IVK – jsme neudělali tu chybu, že bychom si mysleli, že mohou volby něco podstatného v EU změnit, ale přesto si troufám říci, že jsme spokojení s tím, že volby určitou „trhlinu“ v evropském myšlení (i u nás doma) způsobily. Na rozdíl od nás měla řada lidí z našeho „tábora“, který je v podstatě táborem kritiků evropského integračního procesu a evropského nadstátu, beznadějně vzdáleného od lidí, od jednotlivých občanů evropských členských států, příliš velká očekávání. Už už viděli změnu, což však poněkud diskredituje kvalitu jejich politického myšlení.
Silně jsem si to uvědomil při povolebním čtení předvolebního rozhovoru Maria Fantiniho, mimořádně kvalitního šéfredaktora časopisu European Conservative, s redaktorem týdeníku Junge Freiheit Moritzem Schwartzem (ze 7. června 2024), který byl publikován v den zahájení voleb. Německý redaktor ve svých otázkách opakovaně mluvil o nadcházejícím „historickém bodu obratu“, o „masivním pravicovém trhnutí“ (Rechtsruck), o očekávaném vzniku pravicových většin v řadě zemí (on říkal s výjimkou Švédska, Finska a Německa), atd.
Ve Vídni žijící Fantini mu trpělivě odpovídal, že se nic takového nestane. Hlavně proto, v Evropě žádná skutečná, autentická, konzervativní pravice vlastně neexistuje, že strany, které tazatel zmiňuje, jsou už dávno ve vládách řady zemí a stejně se nic neděje, že ony tzv. lidové, i křesťanskodemokratické strany nejsou vůbec konzervativní a že se už mnohokrát ukázalo, že „když přijde hodina pravdy a tyto strany a jejich představitelé usednou do svých úřadu, na všechno zapomenou a konzervativní hodnoty a zájmy zrazují“. Redaktora Junge Freiheit kritizoval za to, že neodlišuje nálady lidí od jejich ideového přesvědčení a upozorňoval, že i když narůstá v Evropě frustrace, s konzervativními postoji to nemá nic společného. A že navíc „kulturní“ střet (střet o podstatu naší společnosti) probíhá mimo parlamentní a vládní politiku, neboť jde spíše o neformální struktury a neziskovky, které v těchto volbách sice nekandidovaly, ale tento „kulturní“ střet symbolizují.
To je velmi blízké mému uvažování. Neznamená to, že se neraduji z hlasů pro Turka a Motoristy, nebo z propadu hlasů pro Piráty, STAN, lidovce a další podobná seskupení. Z toho se raduji. Bohužel střet uvnitř naší země není pro drtivou většinu obyvatel střetem mezi Turkem a Nerudovou, i když oni dva trhlinu v naší zemi demonstrují snad nejzřetelněji. Ale demonstrují ji spíše pro mne (a pro nás) než pro masy voličů, kteří v současnosti nemají autentické politické myšlení (a ani se ho nesnaží mít). Bylo štěstím, že ho měli voliči ve volbách 1990 a 1992. To byl mimořádný okamžik našich dějin.
Politické myšlení by vyžadovalo usilovat o pochopení podstaty Evropské unie a radikální změny, kterou v Evropě svým zrodem Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 způsobila – bohužel bez toho, že by si toho voliči všimli. V tomto týdnu připomněl Ivo Strejček můj bruselský projev na plénu Evropského parlamentu v roce 2009 a základní myšlenky, které přinášel. Jeho – pro mne mimořádně laskavé věty – zde nebudu opakovat.
Objevil jsem, ze stejné doby, z období souboje o Lisabonskou smlouvu, svůj text s názvem „Lisabonská smlouva: manuál pro začátečníky“, který byl původně publikován v MF Dnes dne 27. prosince 2008.
Začal jsem větou: „Jsem dnes a denně překvapován, kolik lidí se mne ptá, co je to ta Lisabonská smlouva. A kolik z nich přizná, že by o ní neuměl říci ani pár jednoduchých slov svému dítěti či prarodičům.“ To jsem tehdy považoval za velmi varovnou věc, protože tato smlouva fakticky předurčila náš dnešek.
Svůj tehdejší text jsem shrnul do deseti stručných, všem srozumitelných bodů, které bychom měli znát, resp. měl by je znát každý, kdo si troufá veřejně mluvit o Evropské unii. Ani ty zde nebudu opakovat, ale chci zdůraznit aspoň to, že čtyři roky od našeho vstupu do EU tato smlouva „mění stávající smlouvy od základu“, že byla v řadě zemí urychleně schválena „aniž by existoval její text v domácím jazyce“, že tato smlouva „ve velkém rozsahu přesouvá pravomoci z jednotlivých členských zemí do Bruselu“, že zatímco dříve šlo hlavně „ o sdílení suverenity, touto smlouvou vznikla suverenita evropská“ a že smlouva zcela záměrně nezmiňuje „žádné výlučné pravomoci členských států“. V padesáti oblastech rozhodování bylo touto smlouvou zavedeno hlasování většinové (čili skončila éra nutné jednomyslnosti).
O to jsem se „rval“ před zhruba 15 lety. Prohrál jsem, i zradou některých českých politických stran. Kdo šel hlasovat do „evropských“ voleb a tyto věci neznal, nemohl udělat správné rozhodnutí. Jedině intuitivně. Opakuji, že sice o tyto věci v těchto volbách zdánlivě vůbec nešlo, ač byly, jsou a budou naprosto klíčové. Evropská unie dělala všechno pro to, aby klíčovost a aktuálnost těchto věcí nebyla vidět.
K žádnému posunu v EU proto po těchto volbách nemůže dojít. Jestli ano, pak jedině k horšímu.