Jan Keller píše o bezvýchodnosti současné politiky, které se v podstatě zredukovala na válku a přípravu na ni. (casopisargument.cz)
Výzvami ke stále intenzivnějšímu zbrojení a očekáváním velkého válečného konfliktu se uzavírá epocha, kdy bylo možno se domnívat, že pád východního bloku ukončil balancování světa na pokraji jaderné katastrofy. Ve skutečnosti bylo přinejmenším období osmdesátých let 20. století mnohem více nakloněno hledání rozumných řešení, než je tomu dnes.
Česká vláda je sice z hlediska mezinárodního dění naprosto bezvýznamná, její postoje však více než výmluvně vyjadřují bezvýchodnost situace, ve které se ocitáme. Volba, před níž jsme stavěni, ve skutečnosti vůbec žádnou volbou není. Pokud Rusko nepřistoupí na naše podmínky, je to důkazem, že s ním po dobrém vyjít nelze, a proto je nutno zbrojit a připravovat se na rozsáhlý konflikt. Pokud by Rusko naše podmínky přijalo, bylo by to důkazem, že rozumí pouze síle, takže je nutno zbrojit a připravovat se na rozsáhlý konflikt.
Naposledy to byla poslankyně Alena Schillerová, která si přímo na půdě sněmovny ověřila, jak vysoce riskantní je třeba jen velmi krotce navrhovat, aby se začalo hledat nějaké východisko. Stali jsme se zemí, ve které je nežádoucí zmínit se v Parlamentu o míru. Do slepé uličky jsme zatlačováni dalšími a dalšími výroky vládních činitelů. Snad nejlépe vyjadřuje bizarnost situace obtížně pochopitelné prohlášení ministryně obrany Jany Černochové. Počátkem dubna loňského roku vyjádřila své přesvědčení, že ani použití taktických jaderných zbraní na území Ukrajiny by neznamenalo ohrožení pro české občany.
Pokud neexistuje žádná alternativa k vyostřování situace a ke stupňování napětí, pak všechno ostatní úsilí vlády tak jaksi ztrácí svůj smysl. Proč se třeba ještě zabývat oteplováním planety, když o našem osudu rozhodne horečné zbrojení? Jak zohlednit v parametrech důchodové reformy možnost „delšího jaderného konfliktu“, na který jsme připravováni? Potřebujeme vůbec euro na to, abychom mohli výdaje státu plynule přesunovat z ostatních kapitol do kolonky zbrojení? A pokud se má stát naše země aktérem války hned od první minuty, jak nás uklidňuje náčelník generálního štábu, proč mají mít větší slovo ve volbách právě lidé, kteří žijí od našeho území co nejdále?
Bezvýchodnost uličky, do které jsme vládou krok za krokem vedeni, je jištěna takzvaným bojem s dezinformacemi. Celý tento finančně a institucionálně velkoryse podporovaný projekt je založen na jediném, a to dosti primitivním fíglu. Spočívá ve ztotožnění informace s postojem. Informace lze samozřejmě hodnotit na škále pravdivosti. Mohou být pravdivé, polopravdivé, anebo zcela lživé. Mohou být zavádějící naprosto záměrně, anebo třeba i nechtěně v důsledku chabé myšlenkové vybavenosti toho, kdo je sdílí. V rovině postojů však žádná podobná škála neexistuje. Každý postoj je smyšlený, je vyjádřením subjektivního stanoviska. Pravdivost a správnost jsou dvě různé věci. Nelze zaujímat objektivně pravdivé postoje. Informaci prověřit lze, postoje prověřují jenom tajní. K tomu, aby měl člověk kuráž vyhodnocovat nesprávné názory, musí být přesvědčen, že on osobně má patent na názory jedině správné. Vydávat něco takového za součást demokracie vyžaduje hodně silný žaludek.
Eurokomisařka pro hodnoty a transparentnost Věra Jourová je hezkým příkladem toho, že i tak elementární věci lze nechápat. Hovoří o tom, že Evropská komise se soustředí na to, aby lidé dostávali pouze „správná fakta“. Výraz „správná fakta“ je skutečně roztomilý. Co ale s lidmi, kteří si dovolí mít na základě „správných fakt“ odlišný názor než Evropská komise? Nechci radit, ale nabízí se zařadit je do kategorie někým dobře placených agentů.
Veřejní činitelé, kteří podporují takto vedený boj proti dezinformacím, upírají lidem možnost vybírat si mezi různými pohledy na svět a volit podle svých vlastních preferencí mezi odlišnými výklady. Takové politiky může jejich práce třeba i bavit. Jsou zaznamenány případy, kdy jsou na sebe dokonce hrdí. Přesto zůstávají jen dobře placenými průvodci slepými uličkami.