Petr Drulák se ohlíží za odkazem Henryho Kissingera, který podle něj upozorňuje na nejednoznačnost a složitost klasické realistické diplomacie. (casopisargument.cz)
Henry Kissinger (1923-2023) se letos světu připomněl natřikrát. Jarní oslava stých narozenin podnítila řadu komentářů hodnotících jeho odkaz. Letní návštěva Pekingu a přijetí na nejvyšší úrovni ukázala, že ani v tak pokročilém věku nepřestává být těžkou vahou světové diplomacie. Jeho podzimní odchod vyvolává novou vlnu úvah o jeho odkazu, byť už ve formě nekrologů. V čem se od něho můžeme poučit?
Kissingerův odkaz nás především upozorňuje na složitost a nejednoznačnost klasické realistické diplomacie. Ne náhodou si za své angažmá ve vietnamské válce vysloužil jak Nobelovu cenu míru, tak i obvinění z válečných zločinů. Jeho hrdinou byl kníže Metternich: na jedné straně arcinepřítel všeho liberálního a demokratického, na druhé straně hlavní architekt mezinárodního řádu po napoleonských válkách, který podle Kissingera dal Evropě téměř století míru a stability. V rozporu s americkou oficiální rétorikou Kissinger nespojuje legitimitu mezinárodního řádu s demokracií a lidskými právy. Základem dobrého uspořádání není právo, etika ani jiná abstraktní norma, nýbrž velmocenská shoda vedená státnickou prozíravostí. Podstatné je, aby se tyrani i demokraté navzájem uznávali za právoplatné představitele svých států, aby našli základní shodu na tom, jak vedle sebe žít a pokud se na něčem neshodnou, aby se sešli a dojednali řešení.
To také uplatnil ve vztazích s Čínou. Když Kissinger nastupuje do Nixonovy administrativy jako poradce pro otázky národní bezpečnosti, USA žádné kontakty s Pekingem nemají. Za legitimního zástupce Číny uznávaly Tchaj-wan, jehož vládu měly pod kontrolou, Mao Ce-tungovu Čínu považovaly za spojence Moskvy a úhlavního nepřítele. Ale Kissinger vychází z poznání, že vztahy mezi Pekingem a Moskvou jsou spíše nepřátelské než spojenecké. Chápe, že sblížením s Čínou oslabí sovětský blok a hlavního rivala. Ve jménu reálpolitiky překonává velká tabu: USA se sbližují s komunistickým státem, jehož ideologie byla podstatně extrémističtější než ta sovětská, a házejí přes palubu Tchaj-wan.
Sovětský svaz je sice rivalem, ale to neznamená, že by se s ním nejednalo. Naopak. Kissinger připravuje setkání prezidentů Nixona a Forda s Leonidem Brežněvem. Nenesou se v atmosféře studené války, spíš připomínají někdejší velmocenské konference. Musel si připadat jako Metternich, když propojoval svého císaře s ruským carem. Jako další krok chystá helsinskou Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která přetváří sovětsko-americkou rivalitu do legitimního mezinárodního řádu.
Jistotu při svých krocích čerpá z hluboké znalosti filozofie a historie. Na Harvardu nasává velké myšlenky se stejnou nenasytností jako později moc. Když předloží bakalářskou práci o filozofii dějin, v níž rozebírá Kanta, Spenglera a Toynbeeho, čítá čtyři sta stran, čímž mimo jiné dosahuje harvardského rekordu v délce bakalářek. Svá studia uzavírá doktorátem o diplomacii vídeňského kongresu. Obnovení světového řádu: Metternich, Castlereagh a potíže s mírem 1812 – 1822 zůstává mezi více než desítkou knih, jež za život napsal, jeho nejvýznamnějším dílem.
Své znalosti dokáže kombinovat s citem pro moc a důsledným pragmatismem. Nixonem nejdříve pohrdá, ale když se ukáže, že má na vítězství v prezidentských volbách, rád se k němu připojí. O zahraniční politice svých nástupců valného mínění nemá, ale i v kritických komentářích zůstává diplomatem. Americké ultimátum Srbsku během kosovské krize považoval za chybné a pro Srbsko nepřijatelné, ale následné bombardování měl za nevyhnutelné pro udržení důvěryhodnosti NATO. Dlouhodobě kritizoval vtahování Ukrajiny do NATO, měla podle něho zůstat neutrální. Pak říká, že už tam klidně může vstoupit, neboť k nejhoršímu už stejně došlo. Neskrýval své opovržení Carterovou administrativou a poradcem pro národní bezpečnost Zbigniewem Brzezinskim, který z lidských práv upletl na Sověty bič, ale i s ním se nakonec smiřuje.
Spojením filozofické hloubky s dovedností nakládat s mocí definuje státnictví. V západních demokraciích ho postrádá. V jejich volebním cirkuse uspěje spíše loutka nebo šašek, jen málokdy státník. Kissinger nikdy na nic nekandidoval, přesto nebo spíše proto uspěl. Americký prezident Biden ve své reakci na Kissingerův odchod ocenil jeho intelektuální pronikavost a rychle dodal, že s ním v řadě věcí ostře nesouhlasil. Těžko si ty dva představit v jakékoliv debatě hodné toho jména. Rozdíl mezi státníkem a bezduchou loutkou příliš bije do očí. Kissingerova státnická moudrost bude světu chybět.