Máme zapomenout…? Byla středa 12. dubna 1961, ten den miliardy lidí seděly u televizorů a rozhlasových přijímačů. Jurij A. Gagarin, občan Sovětského svazu, se stal prvním člověkem ve vesmíru, jeho modré oči se usmály na každého z nás. Vesmírná loď Vostok 1 se úspěšně vrátila z vesmíru na zem. Svět byl v úžasu. (parlamentnilisty.cz)
Pro západní politiky to byl pořádný šok! Bílý dům oněměl, prezident Kennedy sice pogratuloval, ale upřímné to nebylo. To překvapení USA vyjádřil trefně pozdější americký astronaut John Glenn: „Jak je možné, že země, která neumí vyrobit ledničku, nám dala na prdel!“ Spíš západ nechtěl vidět sovětské úspěchy. Po atomových elektrárnách, ledoborcích, první družici přišel let majora Jurije A. Gagarina. Ten se stal hrdinou pro celý svět. Od té doby již stovky kosmonautů obletěly naši planetu. Mezi nimi i Čechoslovák Vladimír Remek, po SSSR a USA, bylo Československo třetí zemí světa, která vyslala svého kosmonauta! Kde byla tehdy Británie, Německo, Francie… i na to máme zapomenout?
Před 62 lety se zrodila z té obrovské radosti písnička o hrdinném majoru Gagarinovi, tehdy jsme ji všude zpívali, „broukáme“ si ji i dnes. S Gagarinem je spojena i jeho cesta do Prahy. Pro tehdejší Československo bylo vyznamenáním, že první Gagarinova zahraniční cesta vedla do Československa za pouhých 16 dní po jeho návratu z kosmu. Počasí bylo již májové, když 28. dubna Praha připravila Gagarinovi triumfální přijetí. Statisíce lidí zcela bez výzvy vyšly do ulic Prahy pozdravit Jurije Gagarina. Ty davy ani ty květiny nikdo neorganizoval, bylo to upřímné. Václavské náměstí od té doby nic tak nádherného a spontánního nezažilo. Stovky novinářů, televizních štábů z celého světa přijely do Prahy. Skromný Jurij A. Gagarin na to přijetí v Praze nezapomněl, ještě jednou se do Československa podíval. Ten usměvavý 27letý Jurij Gagarin se stal světovou celebritou. Navštívil desítky států, gratulovala mu britská královna Alžběta II. Ale i revolucionář Fidel Castro.
Doba se za těch 62 let radikálně změnila. Po roce 1989 jsme doufali, že svět se změní k lepšímu… Přestože počátkem devadesátých let se SSSR rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, sovětská armáda odešla z Německa, Československa, Maďarska… přesto mír pro budoucí generace nenastal. Byli jsme naivní, nebo to byl jen zbožný sen? Naopak, hranice NATO se posunuly o stovky kilometrů na východ. Rozbíhají se další kola zbrojení, opět umírají na východě lidé. Po dálnicích i po železnici se valí kolony obrněnců směrem na Východ. Nenávist se stala programem. Místo úcty k hrdinům převracíme dějiny, kácíme jejich odkaz i pomníky. Místo zpěvu o přípitku k míru opět bubnují do války. Jaká budoucnost čeká tu naši modrou planetu?