Začněme dnes inventurou některých titulků z českých médií za poslední týden. (institutvk.cz)
„Kdy a kde Rusko zaútočí?“, ptají se Hospodářské noviny. Ředitel BIS Koudelka tvrdí v rozhovoru pro The Guardian, že „ruský test soudržnosti NATO by mohl přijít brzy.“ „Mohlo by,“ podle Koudelky, „jít o omezený vpád či provokace pod falešnou vlajkou.“ V jiném textu hlásá Právo: „Rusko údajně chystá útoky na státy ve Středomoří,“ když těží z informací španělského webu El Mundo odvolávajícího se na zprávy amerických tajných služeb, podle kterých prý ruská armáda k útokům na Řecko, Španělsko a Itálii „použije drony vypuštěné z moří, ukryté v kontejneru na lodi.“
Titulky tohoto typu v našem mediálním prostředí zevšedněly a slovo „válka“ je používáno tak lehce, tak neuváženě snadno, že ztratilo svůj mrazivý a děsivý význam. Slovo „válka“ u nás v mediálním i politickém slovníku zdomácnělo. Jako bychom se přestali obávat jeho krutého a absolutního obsahu. Z veřejné debaty se k obsahu slova válka vytratil elementární respekt, a především přirozený, svým způsobem zdravý strach, který má fungovat jako varovný signál a nezbytná pojistka lidského rozumu před propadnutím fanatismu a destrukci.
Tento úpadek obezřetnosti a ztráta historické paměti jsou však hluboce tragické. Veřejná debata, mediální scéna i politické elity dnes k otázkám válek a míru přistupují s nebezpečnou, až infantilní lehkostí. Kolem nás jako by se rozhostila iluze, že válčení a konflikty jsou pouhou teoretickou simulací, jakousi počítačovou hrou, kde se případné ztráty počítají jen na monitoru bez dopadů na náš každodenní blahobyt. Podléháme falešnému pocitu nároku na nekonečné bezpečí, ač nám historie opakovaně připomíná, že jakmile ve společnosti převládne pocit, že válka je přijatelným nástrojem k řešení neshod či běžnou součástí politického slovníku, cesta k reálnému neštěstí, utrpení, strádání a ničení se dramaticky zkracuje.