05.12.2020 18:22:15

Západ připravuje Moldavsko na protiruské dobrodružství. Názor

Protest v Kišineve
Protest v Kišineve
(foto: © Sputnik/Stringer)


V Moldavsku i nadále pokračují bouřlivé politické procesy – za pomoci mítinků, konfrontací mezi parlamentem a zvolenou prezidentkou Maiou Sanduovou, a dokonce i slibováním lustrací (tentokrát nikoli komunistů, ale naopak oligarchů a jejich stoupenců). (Sputnik)

 

 



V posledních desetiletích už Rusko u svých sousedů v postsovětském prostoru vidělo natolik rozmanité variace této činohry, že bude mimořádně těžké ho nejen překvapit, ale i u něj vzbudit zájem o podobné události. I když je třeba uznat, že Maia Sanduová o to opravdu usiluje.

Jinak by bylo obtížné vysvětlit některá z jejích prohlášení, z nichž nejhalasnějším byla nedávná výzva ke stažení ruských mírových sil z Podněstří a jejich nahrazení civilními pozorovateli OSN. Pokus byl tak zdařilý, že nová moldavská prezidentka dokonce dostala ostrou odpověď od ruského ministra zahraničí.

A existuje jisté podezření, že právě to bylo hlavním cílem jejího prohlášení. V OBSE se od této iniciativy ihned distancovali a ujistili, že od moldavských úřadů podobný návrh neobdrželi. Velmi „průhledně“ přitom naznačili jeho naprostou bezperspektivnost, protože „pro definitivní rozhodnutí v této otázce je nutný souhlas všech 57 členských zemí“.

Ostatně, není pochyb o tom, že zvolená prezidentka nejednala na vlastní pěst, protože doslova den po jejím prohlášení ji podpořil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Podle jeho slov Moskva „proti přání různých vlád v sousedství aliance rozmisťuje vojska, mj. v jednotlivých částech Gruzie, na východě Ukrajiny a v Moldavsku (v Podněstří)“. A to je pochopitelně „porušením územní celistvosti Moldavska a dalším příkladem toho, jak často Rusko porušuje mezinárodní právo“.

Populární aforismus tvrdí, že se vojáci vždy připravují na poslední válku. Čím dál tím víc tedy máme dojem, že se Západ ve svých vztazích s naší zemí připravuje dokonce na předposlední válku – alespoň v tom, co se týče její politické složky. Jeho počínání v postsovětském prostoru se vyznačuje překvapující šablonovitostí. To by bylo dobré, kdyby tyto šablony nejednou prokázaly svou efektivitu. Není tomu ale tak – už více než deset let pokaždé zkrachují. Přičemž Rusko vždy dokáže najít nový a originální způsob, jak čelit výzvám, aby minimalizovalo vlastní ztráty a zajistilo si maximální přednosti. A Západ znovu a znovu tiskne své oblíbené tlačítko v naději, že tentokrát mu to určitě vyjde.

Teoreticky samotná myšlenka vytvoření rusofobského pásma nestability kolem Ruska, s četnými žhavými body, je dost působivá, a má zdánlivě velký potenciál ve smyslu výhod pro západní partnery. A Západ nikdy netrpěl nedostatkem vykonavatelů, kteří byli ochotni přinést národní zájmy vlastních zemí na oltář osobního blahobytu (a zároveň i nekompromisního boje proti Moskvě). Někde se vychovávaly národní kádry, jak tomu bylo třeba v Gruzii, na Ukrajině nebo v Arménii. V jiných případech, třeba v baltských republikách, se naskytla možnost začlenit do politické elity četné představitele emigrace.

A teď je na řadě Moldavsko, jako jedna z posledních zemí. Ze strany Západu to můžeme pokládat za zoufalý krok vzhledem k tomu, že leží daleko od naší země, nemá s ní společnou hranici, a má pro současné Rusko jen velmi malý politický a ekonomický význam.

Fakticky jediným bolestivým bodem ve stycích s Moldavskem je pro Moskvu Podněstří. Není tedy divu, že právě na tento bod je vyvíjen nátlak. Jiné možnosti zkrátka nejsou.

Pro Západ by ale bylo až příliš troufalé doufat, že se jeho mnohokrát ztroskotaný scénář tentokrát vydaří.

Protože v tom, co se týče neuznané republiky, jejích pochmurných perspektiv a nevyhnutné drtivé porážky Ruska v případě, kdy v Kišiněvě přece zvítězí protiruské síly, je třeba připomenout, že podobné katastrofální prognózy slýchávala Moskva v posledních patnácti letech velmi často. Například pokud šlo o Jižní Osetii, Krym, Donbas…

Naposledy se tak stalo před necelým měsícem v případě Náhorního Karabachu. Tehdy se také hodně mluvilo o tom, že se Moskva dostala do geopolitické slepé uličky, do beznadějné patové situace, a je odsouzena ke krachu. A najednou se to znovu změnilo ve vážný úspěch ruské zahraniční politiky a v bolestivou porážku Západu, který ztratil pozice v tomto regionu.

Je pravda, že pro Arménii, jejíž předáci ji sebejistě vedli dva roky do Evropy, to není lehké.

Teď má ale Rusko jen sledovat, jestli si moldavské elity dokáží vzít ponaučení z trpkých arménských zkušeností. Můžeme zatím s jistotou říci jen jedno: počítat se zdravým rozumem zvolené prezidentky by určitě neměly.


Irina Alksnis (Sputnik)