20.4.2018 11:31:58

Sýrie je klíčem ke Kavkazu a jihu Ruska

Události v této blízkovýchodní zemi, a ostatně i v celém regionu, nutí některé velmi povrchně uvažující osoby liberálního zaměření, aby hlasitě vykřikovali: "A nač to Rusko potřebuje?" Putin už nemá možnost cokoli dělat a chce odvést pozornost Rusů od jejich neodkladných životních problémů. A peníze vynakládané na operace v Sýrii, musí být urychleně přesměrovány na zdravotní péči, vzdělání atd. Nevím, čeho je více v tomto názoru: buď naprosté absence přirozeného rozumu a vzdělání, nebo přání záměrně uvést společnost v omyl ...
 

Kavkaz a Blízký východ na mušce Washingtonu
Pokud se má posuzovat celý region Středozemního a Černého moře jako celek, můžeme dospět k závěru, že vojenská a politická situace v něm má pro Rusko mnohaletou a trvalou tendenci se zhoršovat v průběhu téměř dvou desetiletí.

Po porážce teroristických gangů zejména na severním Kavkazu na počátku tohoto století a jejich následném přesunu do podzemí, vliv USA a monarchií Perského zálivu, které se prováděly financování, přípravu a dodávání teroristů, značně zeslábl.

Ale vstup Rumunska a Bulharska do NATO v roce 2004 umožnil této organizaci výrazně posílit svou vojenskou přítomnost. A vytvořit pro Rusko s obejítím Konvence z Montreux hrozbu rychlého nárůstu námořních sil bloku na Černém moři cestou poskytnutí těmto zemím vojenských lodí z USA, Velké Británie a dalších států bloku, přičemž možná i se svými posádkami.

Takový precedens se již stal během první světové války, kdy německé křižníky Geben a Breslau, které přešly pod tureckou vlajku i s posádkami, vytvořily velké problémy pro ruskou Černomořskou flotilu a pro celý jih země.

Válka "8.8.08" byla ve skutečnosti pokusem o zahájení procesu vytlačení Ruska z Kavkazu prostřednictvím Západem vyzbrojené a vyškolené gruzínské armády. Michail Saakašvili však utrpěl grandiózní hanebnou porážku. Situace se dočasně stabilizovala.

Celý tento proces vyžadoval, aby Washington a Brusel aktivně reagovali na pro ně nepříznivé okolnosti. Vždyť Kavkaz - to je nejen skutečná brána z Asie do Evropy, dopravní cesty, ale i obrovské zásoby nerostných surovin.

Je dobře známo, že ve své "real politics" (reálné politice) Západ využívá do značné míry, pokud ne v rozhodujícím měřítku, rady a doporučení nedávno zesnulého známého nenávistníka Ruska, politologa a politika Zbigniewa Brzezinského. Ve své práci "Velká šachovnice" hodnotil význam Kavkazu takto:

V souvislosti s přístupem k těmto zdrojům a účastí na potenciálním bohatství tohoto regionu vznikají cíle, které povzbuzují národní ambice, motivují korporativní zájmy, znovu podněcují historické nároky, obnovují imperiální tužby a posilují mezinárodní rivalitu. Situace je charakterizována ještě větší labilitou kvůli skutečnosti, že region není jen vakuem síly, ale vyznačuje se také vnitřní nestabilitou. Každá ze zemí trpí vážnými vnitřními problémy. Všechny z nich mají hranice, které jsou buď předmětem nároků sousedů nebo oblastmi etnických křivd, z nichž některé jsou z národnostního hlediska homogenní, ale některé jsou již zapojeny do teritoriálních, etnických a náboženských nepokojů.

Hlavním snem Brzezinského přece bylo vyhnat Rusko ze dvou moří - Baltského a Černého:
Ztráta Ruskem jeho vůdčího postavení v Baltském moři se zopakovala i v Černém moři nejen kvůli získání nezávislosti Ukrajinou, ale také proto, že nové nezávislé státy Kavkazu - Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán - posílily možnosti Turecka na obnovení kdysi ztraceného vlivu v této oblasti.

Až do určité doby USA a NATO vyhovoval proamerický postoj dalšího člena NATO, Turecka, ale to se postupně začalo stahovat z bezpodmínečné podpory bloku, stále více se snažilo vyvíjet nezávislou politiku. Navíc se zároveň zintenzivňovaly jeho hospodářské vazby s Ruskem, a nakonec definitivně přešlo na pozici ochrany své svrchovanosti.

Právě proto bylo rozhodnuto uspořádat protiústavní státní převrat na Ukrajině v únoru 2014. Jeho hlavním cílem bylo vyhnání ruské Černomořské flotily z Krymu a konečné převedení Ukrajiny z ruské sféry vlivu na západní orbitu.

Razantní a neočekávaná reakce Ruska a následný návrat Krymu do "rodného přístavu" tento plán zmařily, ale vůbec nezbavily Washington jeho odhodlání realizovat plány Zbigniewa Brzezinského.

I vytvoření, i postup DAEŠ (organizace je v RF zakázaná, red.), jehož podpora ze strany USA je Pulcinellovým tajemstvím (veřejným tajemstvím, pozn. překl.), je ve skutečnosti "druhá fronta" jejich ofenzívy na jižní křídlo Ruska s perspektivou dalšího pronikání Washingtonu k hranicím Íránu a dále do Střední Asie a Číny.

Souběžná podpora Kurdů v této oblasti umožňuje Bílému domu vytvořit a použít je jako hybnou sílu pro tlak na Ankaru, zejména po neúspěšném vojenském převratu v Turecku v roce 2016.

Bílý dům potřebuje válku jako sůl

Ke všem výše uvedeným faktorům také přibyla i velmi nepříznivá hospodářská situace v samotných USA, jejichž průmysl prochází velmi těžkým obdobím a jejichž státní dluh roste a dosahuje již horentních hodnot.

Navíc USA, když spustily program rozvoje těžby břidlicové ropy a plynu, který se ukázal být méně výnosný než stejný proces prováděný tradičními způsoby, stanuly před nutností zbavit se konkurentů a donutit spotřebitele ropy a zemního plynu k nákupu pouze jejich břidlicového plynu a ropy.

Na Blízkém východě se problém odstranění konkurentů řeší organizací zón nestability v těžebních oblastech a na přepravních cestách. Nebo, jako varianta, metodou politického a ekonomického donucení plnit americké podmínky, jak se to děje v Kataru.

V Evropě to je konflikt na Ukrajině, který poskytuje USA možnost cestou vydírání a intrik tlačit na evropské spotřebitele ruské ropy a zemního plynu pod záminkou "diverzifikace dodávek" se jich částečně zříkat a přecházet na americký LNG.

A zbavit ruský rozpočet příjmů z ropy a zemního plynu, opravdu uzavřít kohoutek na potrubích, přepravujících ropu a plyn do Evropy.

Válka je to, co potřebuje Washington, aby získával stále více nových vojenských zakázek, příliv dalších finančních prostředků do amerického vojensko-průmyslového komplexu.

Kromě toho válka umožňuje Bílému domu, jak se říká, udržet na uzdě své spojence a děsit je neexistující "hrozbou ruské invaze".

Takže přítomnost Ruska v Sýrii není planý rozmar Vladimíra Putina. Je to boj Ruska o vzdálené přístupy ke Kavkazu. Jde o zajištění bezpečnosti jižních hranic a snížení rizika vzniku vojenských konfliktů jak na ruských hranicích, tak i v samotném Rusku.

Co můžeme očekávat v blízké budoucnosti?

Je možné s vysokou pravděpodobností předpokládat, že Washington, který zakouší již zcela zjevný nezdar v Sýrii, se bude snažit aktivizovat konflikt na Donbasu.

Jsou možné provokace v Náhorním Karabachu, a sice takové, které umožní uvrhnout všechny tři strany konfliktu - samotný Náhorní Karabach, Arménii a Ázerbájdžán - do víru vzájemných obvinění s následným pravděpodobným zahájením vojenských operací. Jednu z rozhodujících úloh v tomto procesu by měla sehrát Gruzie, která všemožně usiluje o návrat Jižní Osetie a Abcházie, čehož nelze dosáhnout bez zhoršení situace na celém Kavkaze a přinucení Ruska z něj odejít.

Je nesporné, že s cílem realizace svých geopolitických cílů Washington společně se svými spojenci, především s Londýnem, zejména v předvečer ruského Mistrovství světa ve fotbale 2018, se bude všemožně snažit zostřit společensko-politickou situaci v samotném Rusku, zejména v jeho regionech. Je pochopitelné, že za tímto účelem bude široce využíván mechanismus ukládání sankcí a podpory tzv. "nesystémové" opozice.

Co má Rusko dělat?

Rozvíjet svůj domácí trh, zvyšovat příjmy občanů za účelem stabilizace a rozvoje ekonomiky, posilovat své ozbrojené síly.

Je naprosto jasné, že zajištění suverenity, ochrana zájmů a národní bezpečnosti v podmínkách plného začlenění země do systému světové ekonomiky je prostě nemožné, protože to vytváří neomezené možnosti k vnějšímu zásahování.

Jedná se o otázku, zda má být či nebýt samotné Rusko. 21. století slibuje, že bude pro něj horké a neklidné.

Konec konců to není poprvé, kdy Rusové čelí spojeným silám nepřítele, který věří, že je ve všech objektivních ukazatelích silnější. Čím to končí, to mohou Napoleon a Hitler zasvěceně sdělit.

novarepublika.cz, 19. 4. 2018