05.3.2021 10:09:05

Puškin s Gogolem přeci na tanku neseděli. Český student a laureát soutěže ve veřejné diplomacii o vazbách ČR a RF

Puškin vs. Gogoľ (moderná ilustrácia)
Puškin vs. Gogoľ (moderná ilustrácia)
(foto: EvilCacha/reddit.com)


Hudebník a student pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Vojtěch Antoš zvítězil v mezinárodní soutěži ve veřejné diplomacii v Rusku. Pokračováním má být další finální kolo v Moskvě. Pro Sputnik přehledně znázornil spojení české a ruské kultury, promluvil k současné veřejné diplomacii a pohledu mladých Čechů na Rusko. (Sputnik)



Soutěž pořádalo nezávislé Centrum podpory muzejní činnosti Provinční usedlosti z Tambova (jihozápadní část centrálního Ruska) v rámci projektu podpořeného Fondem prezidentských grantů. Vojtěch Antoš se stal nejlepším v kategorii Země východní Evropy se svou esejí na téma významu dějin pro budoucnost a česko-ruských souvislostech v proměnách času.

Kromě studií na Masarykově univerzitě v Brně se Antoš dlouhodobě věnuje hře na klavír, interpretování českých a zahraničních písní a vlastní skladbě. Za dobu pandemii několikrát pořádal online přenosy svých koncertů, které navzdory digitálnímu formátu přitahují posluchače. Kromě českých a světových skladatelů má v oblibě ruskou hudbu, s níž před pandemií často vystupoval s koncerty i mimo Českou republiku. Svou oblibu k ruštině vysvětluje zněním jazyka a zájmem o lepší pochopení kultury Ruska.

Antoš si se Sputnikem promluvil o turbulentních česko-ruských vztazích v minulem roce a svém pohledu na ně. Spolupráce obou států by se podle Antoše měla zakládat na znalosti a pochopení společných dějin, spolupráce a kamarádství mezi národy. Navzdory aktuálnímu politickému dění nemá pocit, že by čeští lidé zaklesli na Rusko. Dle jeho názoru je opak pravdou, jelikož zájem zejména o ruský jazyk a kulturu je jasný a stále se vyvíjí. Krátce zmínil současnou veřejnou diplomacii České republiky, promluvil o historických událostech a rozdílném vnímaní Varšavské a Mnichovské smlouvy.


Kulturní vazby mezi Českem a Ruskem

Koncem roku jste se stal laureátem mezinárodní soutěže ve veřejné diplomacii v Rusku. Jak jste se k tomu dostal a co bylo předmětem Vaši práce? Co Vás čeká ve finále soutěže?

Byla to v podstatě souhra náhod. Jednoho listopadového večera jsem hovořil po telefonu s prorektorkou Tambovské státní univerzity, mluvili jsme spolu o plánovaných projektech na nadcházející rok, a víceméně mezi řádky se zeptala, jestli vím, že se právě koná mezinárodní diplomatická soutěž. Nikdy dříve jsem se něčeho takového neúčastnil, a protože rád zkouším nové věci a každá zkušenost posouvá člověka dál, rozhodl jsem se, že pošlu přihlášku a zapojím se.

Jako hlavní bod mé práce jsem vybral téma, které mi připadá jako hodně zajímavé, a přitom dosud velmi neprobádané, a ne příliš známé – česko-ruské kontakty a souvislosti v proměnách času. Ty můžeme hledat prakticky ve všech aspektech a napříč celou zemí, od Kaliningradu, města na pobřeží Baltského moře, které založil Přemysl Otakar II., až po Čechy ve Vladivostoku. Začíná to už v 10. století sv. Vojtěchem a jeho působením v současné Kaliningradské oblasti a dál to jde jak domino. Východní kultura nebyla zdaleka jedinou věcí, na níž měli Češi velký podíl. Velmi zajímavý je příběh Jana Eskyma Welzla, Čecha moravské národnosti, jak si sám říkal, dobrodruha, který podnikl výpravu přes Jakutsk až za polární kruh na Novosibiřské ostrovy.

Co mnoho lidí překvapí, je ale to, že se Češi projevili také jako zakladatelé velkého množství ruských osad. Malá česká evangelická komunita žila v ruském Povolží, založila si tam vesnici Stěpanovku. Nejvíce takových vesniček, a tudíž nejvíc českých jmen ale najdeme na jihu Ruska, u Černého moře, v té oblasti, která je vzhledem docela podobná na tu naši. Před dvěma sty lety sem přicházely desítky a desítky českých rodin, hlavně z Českých Budějovic a z Písku, v čele s agrárníkem Bedřichem Heydukem, a tito lidé se tu díky příznivým podmínkám věnovali hlavně vinařství. Prostě taková druhá jižní Morava. Ať už vyrazíte do Varvarovky, Kirillovky či jinam, všude uslyšíte i dnes češtinu. Udržují se tam i naše tradice, každoročně je možné to vidět na festivalu v Novorossijsku, kde tamní Češi vystupují s lidovými písničkami a tanci.

Pokud jde třeba o literaturu, Puškinův Evžen Oněgin motivoval řadu Čechů, aby začali tvořit, ať už to byl Neruda, Hašek či Machar, Gogol je dosud jedním z nejhranějších autorů v našich divadlech, jedním z nejlepších přátel Tolstého byli Masaryk se Štefánikem, legendární básnířka Cvětajevová žila v Praze a věnovala jí své verše.

Nejvíce jmen ale najdeme v souvislostech hudebních. V podstatě to začíná už za Petra I., který, když se léčil v Karlových Varech, poprvé uslyšel české muzikanty, a ti se mu líbili natolik, že je pozval do Ruska a tím začala dlouhá epocha vzájemného obohacování. Eduard Nápravník působil v petrohradském Mariinském divadle, Oldřich Havránek učil jistého Alexandra Alexandrova, který později založil ten známý umělecký soubor Alexandrovci, Čajkovskij se přátelil s Dvořákem a Destinnová překládala jeho tvorbu. Z 20. století zmíním alespoň Konstantina Karenina, jehož žákem byl Karel Gott, a připomenu tvorbu Vysockého, kterého u nás tak zdařile překládali Milan Dvořák a samozřejmě Jaromír Nohavica. Rád doplním, že česká hudba měla a má v Rusku obrovský ohlas, což potvrzuje např. to, že Eva Pilarová byla ve své době v Rusku nejoblíbenější jazzovou interpretkou, dokonce prodávanější než Ella Fitzgeraldová, a Karel Gott dokonce v době Sovětského svazu nejprodávanějším zahraničním umělcem.

Velkou zásluhu má také festival Puškinův památník, nejstarší soutěž tohoto typu, jejímiž účastníky byli mj. Leoš Mareš nebo Táňa Medvecká. Co mě osobně velmi překvapilo, bylo zjištění, že na ruských hudebních školách se děti učí noty pomocí české písně. A protože diplomatickou soutěž pořádala Tambovská státní univerzita, nemohl jsem nezmínit i nějaké souvislosti přímo s Tambovskou oblastí. Tak třeba Ivan Vladimirovič Mičurin, po němž se dnes jmenuje jedno z největších měst oblasti, byl čestným členem Československé zemědělské akademie. Hlavní myšlenkou celé práce bylo připomenout to, že silné vazby mezi národy tu jsou přes tisíc let a pokud o tom víme, pak je velká šance, že se to zachová i v budoucnu.

Finále soutěže se bude konat v červenci v Rusku, samozřejmě, pokud to situace dovolí. Asi není třeba říkat, že bych si to velmi přál, nejen proto, že znovu uvidím širou matičku Rus a budu mít možnost získat novou zkušenost, ale přímo v Tambově žije celá řada mých přátel, s nimiž jsem neustále v kontaktu, a bylo by moc potěšující je po dvou letech zase vidět. Finále bude mít podobu setkání umělců, diplomatů a vědců z celé Evropy a o mé práci, tedy česko-ruských vztazích, budu hovořit před ruskými studenty v prostorách Děržavinovy univerzity.


Jak ČR komunikuje navenek

Čím je příznačná současná veřejná diplomacie ČR? Jak souvisí se zahraniční politikou a existují v ní prioritní státy?

Diplomacie je pro zahraniční politiku nezbytná, ať už jde o tu méně příjemnou část, tedy řešení mezinárodních problémů, nebo tu veselejší, kterou je pěstování styků mezi zeměmi. Myslím, že velmi silnou stránkou v poslední době je školská spolupráce mezi zeměmi, ale také popularizace české kultury v zahraničí. Nedovolím si říct, zda jsou některé státy vnímány jako podstatnější pro rozvoj vztahů či méně podstatné, myslím, že nejdůležitější je nezapomenout dívat se na všechny světové strany a být otevřený dialogu a spolupráci všude. Ne nadarmo se říká, že žádný národ není tak velký, aby nemohl být obohacen jiným, a každé partnerství přináší nové výzvy a je-li dobře uchopeno, přinese vždy užitek.

Je dobře, že je tu tolik orgánů, které zahraniční spolupráci umožňují a podporují, začíná to ministerstvem zahraničí, pokračuje Českými centry až po krajanské komunity nebo vědeckou obec. A samozřejmě umělecké organizace, jen v rámci česko-ruských vazeb mám to potěšení spolupracovat se třemi takovými organizacemi, a je tu celá řada dalších, které podporují kontakty i třeba mezi desítkou zemí.


Pokud jde o komunikaci se zahraničním publikem, ČR v minulém roce vyzdvihla hudební kulturu. Současně je to také divadlo, film a jazyk. Jaké další oblasti by podle Vás mohly prospět v prezentaci ČR navenek?

V prvé řadě bych chtěl podtrhnout to, co bylo teď zmíněno. Není to totiž málo. U hudební kultury mohu potvrdit, že v zahraničí je přijímána obzvlášť přívětivě, a myslím, že je to proto, že Češi mají v krvi melodičnost. Říká se „Co Čech, to muzikant“, ostatně v zahraničí toto přísloví znají též, a je vždy zajímavé sledovat, jak zahraniční publikum reaguje na naši tvorbu. Oni sice ty Pábitele, Můj čas nebo Dotýkat se hvězd většinou neznají, ale o to víc je to pro ně zajímavější. V hudbě se odráží charakter národa, je to geniální prostředek k tomu, jak se seznámit s duší obyvatel té které země, hodně napoví a ledacos prozradí. Stejně tak i úspěch českých filmů šel podle mě v posledních letech prudce nahoru.

Co tu ale ještě nebylo zmíněno, je sport. Navzdory tomu, že jsme na mapě světa nepatrný puntík, naši sportovci dlouhodobě dokazují, že i malá země může mít světový úspěch, a když vzpomenu na český tenis, biatlon nebo hokej, hned má člověk pocit hrdosti. A když si všechny tyto oblasti dáme do jedné hromádky, můžeme konstatovat, že Česká republika má v zahraničí opravdu co nabídnout.


Turbulentní rok česko-ruského partnerství

Česko-ruské vztahy minulý rok zažily turbulentní období. Termín konzultací, kterých se má zúčastnit na české straně Rudolf Jindrák, zatím není znám kvůli pandemické situaci. Jak se dá za těchto okolností přispět ke zlepšení konstruktivního dialogu obou zemí?

Asi myslíte hlavně to období na jaře, kdy se jeden pomník zboural a druhý postavil, kdy se přejmenovala ulice a přišla kauza ricin. Přiznám se, že jsem z těchto událostí byl hodně rozpačitý a přemýšlel jsem, proč k tomu došlo a kdo si od toho co slibuje. Pokud jde o pomníky Koněva a vlasovců, myslím, že k tomu asi není třeba nic dodávat, poněvadž o tom bylo řečeno dost a kdo si přeje znát život těchto lidí, je mnoho pramenů, z nichž lze čerpat, a na základě toho si udělat obrázek. Abych byl upřímný, celý ten balíček kauz ve mně vyvolával pocit, že se kdosi snaží národy proti sobě poštvat, vyvolat nenávist. Neptejte se mě, prosím, proč, nevím a nerozumím, proč by si toto ten kdosi přál. Připadalo mi to jako snaha vyvolat v nás iluzi, že Češi Rusko nesnášejí a nestojí o žádné styky. Jsem ale přesvědčen, že ta snaha nevyšla.

Nemám pocit, že by Češi měli vůči Rusům nějakou averzi nebo něco takového. Je samozřejmě pravda, že byly v minulosti i smutné etapy, které dobré vztahy poškodily, především to byl nešťastný rok 1968 a události po něm. Mnoho Čechů a Slováků tehdy přestalo mít o ruštinu a ruské prostředí zájem a trvalo dlouho, než se znovu objevil. Je smutné, když má malý okruh lidí tak velkou moc a svými politickými rozhodnutími takto lidem ubližují. Nesmí se zapomenout, že za tyto věci nemůže národ. Ostatně když se ještě vrátím k roku 1968, málo se to ví, ale i v Sovětském svazu se konaly protesty proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa – byla i demonstrace přímo na Rudém náměstí, což byl odvážný čin, jelikož všichni zúčastnění věděli, co riskují: vězení, ztrátu zaměstnání či vyhazov ze školy.

Je to smutná etapa historie, avšak nemyslím si, že by se podle toho mělo dnes pohlížet na státy. To bychom pak nemohli mít dobré vztahy ani se západní Evropou, protože podepsala Mnichovskou dohodu. Kdybychom se na to měli dívat jako na historickou vinu, Mnichovskou dohodu podepsaly Francie, Itálie, Německo a Velká Británie. Zradily nás. Ve Varšavské smlouvě přeci nebyl jenom Sovětský svaz: bylo tam Polsko, Bulharsko a další země. Kdybychom se na to stejně dívali, tak bychom měli tyto státy nenávidět. Samozřejmě podle toho se nemůže posuzovat charakter národa.

O zatracování kultury ani nemluvě, Puškin s Gogolem přeci na tanku neseděli. Aby byl dialog zemí věcný a užitečný, je třeba uvažovat a postupovat racionálně, přijímat fakta jako celek, nesnažit se něco přepsat nebo vymazat, nedávat do jednoho košíku věci, které spolu vůbec nesouvisejí nebo se srovnávat nedají. Vést dialog, ne však takový, který vyvolá hádku, nesnažit se dělat z jiné země nepřítele či strašáka a mít na paměti, že země se navzájem potřebují. To koneckonců platí všude, nejen u Česka a Ruska.


Ruština mezi českými studenty

Studujete ve druhém ročníku Masarykovy univerzity v Brně. Jak byste popsal současný vztah svých kolegů/kamarádů vůči RF?

Studuji na katedře ruského jazyka a literatury, zde asi tolik nepřekvapí, že mí spolužáci mají k ruskému prostředí blízko a každý ruštinář si přeje jednou uvidět chrám Vasila Blaženého, projet se v Petrohradě na loďce nebo pozorovat nekonečnou sibiřskou přírodu z vlaku na Transsibiřské magistrále. Myslím, že k tomu napomáhá i to, že na jednotlivých katedrách ruského jazyka, stejně jako na středních a základních školách, je opravdu mnoho obětavých pedagogů, kteří se snaží své studenty a žáky nadchnout.

Netajím se tím, že kdybychom na gymnáziu neměli paní učitelku Janu Lorenzovou, která s námi bude jezdit na Puškinův památník, ve svém volném čase nás připravovat na olympiády a podnikat cesty na ruštinářské akce, ten zájem by nejspíš nebyl až takový. Totéž mohu říci třeba i o své domovské katedře ruského jazyka na brněnské pedagogické fakultě, naši vyučující neustále pořádají spoustu akcí, soutěží a projektů, a jsem rád, že mohu říci, že i v této covidové době se u nás pořád něco děje.

Co bych ale chtěl vyzdvihnout, je to, jak v poslední době vzrostl u mladých lidí zájem o ruské prostředí, ve velkém dokonce u těch, kteří ani rusky neumí! Pamatuji si, jak na mě kamarádi koukali s údivem, když jsem jim před sedmi lety řekl, že se mi líbí ruská hudba. Dnes je situace jiná, ruská kultura je u nás podle mě stále populárnější. Za tu dobu, co se věnují ruským akcím, pracuji s kulturními organizacemi a dělám vyloženě koncerty ruských písni po celé republice a v zahraničí, přichází na ně tolik mladých lidí. Když někam přijdu, nestalo se mi nikdy, že by byla nějaká negativní reakce. Spíše naopak, lidi to zajímá a chtějí o této zemi a kultuře vědět více.

Coby studenta ruštiny mě to nesmírně těší, stejně jako to, že třeba v mém okolí je spoustu studentů, kteří se tento jazyk učí ve svém volném čase, čistě ze zájmu, ne jakožto školní předmět. Ale aby nezůstalo jen u mých osobních dojmů a pocitů, nabídnu i oficiální fakt – za poslední roky v České republice stoupl zájem o ruský jazyk u studentů na čtyřnásobek, což je ve srovnání s nárůstem zájemců v ostatních zemích nejvíc na světě! (Portál iRozhlas citoval data ČSÚ, podle nichž rusky na základní škole ve školním roce 2007/2008 se učilo 1,3 procenta dětí, kdyžto v roce 2018 už šlo o 6,6 procenta. Za deset let jde o nárůst o zhruba 43 tisíc dětí z původních přibližně 9 100. Jedná se o téměř pětinásobek původního počtu – pozn. red.)

Z hlediska počtu studentů je ruština na třetím místě, hned po angličtině a němčině (dle údajů ČSÚ z roku 2019 po nejpopulárnější angličtině němčinu studuje 48 % studentů základních škol a ruštinu 14 % - pozn. red.). A moc bych si přál, aby tento zájem zůstal i nadále. Mně dala ruština a ruské prostředí opravdu mnoho, naučila mě chápat krásu slova a vztahy mezi národy, a držím palce všem studentům, aby i jim přinášela ruština jen radost, nové přátele a nezapomenutelné zážitky.

 

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.


Tatjana Naronskaja