07.2.2017 13:45:48

Jan Campbell: Pro vyvážení a zvážení

 

 

V posledním příspěvku nazvaném Tichá rizika jsem se zmínil o představitelné roli Velké Británie v post Obamově NATO, post brexitové EU a v neposlední řadě při vývoji nových rizik pro Evropu a Ruskou federaci. Dnešní příspěvek je odpovědí na přání čtenářů připomenout něco z historie okupací území Velkou Británií. Ta musí odvlékat pozornost veřejnosti, protože se připravuje na novou roli ve světě, společně s USA.  To vše podle závěti Winston Churchilla: Ptáte se, jaká je naše politika? Řeknu to takto: vést válku na moři, na pevnině a ve vzduchu, celou naši silou a s veškerou silou, kterou nám Bůh může dát;… Tak vypadá naše politika. Ptáte se, jaký je náš cíl? Mohu odpovědět jedním slovem: vítězství - vítězství za každou cenu, vítězství navzdory všem hrůzám, vítězství, byť by cesta byla dlouhá a těžká; neboť bez vítězství není přežití. (proslov v Dolní sněmovně, 13. května 1940).

 

 

Vitalij Čurkin, absolvent MGIMO, a jestli si dobře pamatuji, specialista na Mongolsko, představitel RF v RB OSN zaujal v posledních dnech pozici, která dovoluje tvrdit, že došlo ke kvalitativní změně argumentů RF během jednání v RB OSN. Není to jenom Čurkinova rada Londýnu, před odsuzováním a posuzováním druhých si předem očistit své vlastní svědomí, ale i možnost RF zintenzivnit šíření historických faktů pomocí vlastních medií, včetně Sputniku. Konkurenční media vzbuzují obavy. Systematické zveřejňování historických faktů totiž nabízí čtenářům, posluchačům a zaměstnancům nových institucí pravdy možnost, si uvědomit, nebo začít si uvědomovat rozdíl mezi faktem a pravdou. Fakta, kolik by jich nebylo, nejsou pravdou. Toto konstatování je nadčasové. Rozdíl mezi fakty a pravdami hraje důležitou roli nejenom v soudních sporech (i o pravdě), ve volebních kampaních, ale i v hodnocení rizik v procesu změn paradigmatu.

Velká Británie má, mimo jiné, na svědomí Malvinské ostrovy. Ostrovy byly objeveny britským mořeplavcem Johnem Davisem roku 1592. V roce 1833 ostrovy obsadili Britové, kteří zde vládnou a žijí dosud. Druhý příklad, Gibraltar. Od roku 1713 na základě Utrechtské mírové smlouvy, kterou Španělé považují za nespravedlivou, je britským teritoriem s vojenskou základnou (NATO) a letištěm. Část Kypru se dvěma obrovskými vojenskými základnami, archipelag Čagos v indickém oceáně (anglicky Chagos Archipelago), jsou dalšími územími pod kontrolou Velké Británie, abych jmenoval některé. Čagos, skupina šesti atolů s více než 600 dalšími malými ostrovy, ležících asi 500 km jižně od Malediv a 1 600 km jihozápadně od Indie, převrátila Velká Británie v ohromnou vojenskou základnu. Uvádím tyto příklady, protože nelze popřít zpochybňování role Velké Británie na těchto územích vnějšími a vnitřními silami. Proto není od věci připomenout řadu referend a plnohodnotné války, včetně války na Malvinských (Falklandských) ostrovech za vlády Margaret Thatcher ani v době oslav 65 let od nastoupení HM Elizabeth II na královský trůn (1952).

V Evropě stačí vzpomínka na Severní Irsko. Vojenské angažmá během druhé poloviny minulého století v Irsku, ani Belfastská dohoda z roku 1998 Irský problém nevyřešily. Imperiální moc již ze své podstaty nemůže mít zájem na konečném řešení problémů. To platí pro všechna minulá, současná a budoucí angažmá Velké Británie v řešení válečných a obchodních konfliktů. Brexit v tomto kontextu nabízí EU drahou a intenzivní lekci. Nevěřím, že ji současní lídři EU přijmou s pokorou. Nevím, jak se budou chovat profit-orientovaní Číňané. Hongkong se má opět stát přímým obchodním partnerem Velké Británie po brexitu, včetně mateřské Číny. Z historie víme, že obchodní zájmy jsou částí obchodních válek, které se téměř vždy transformovaly do velkých vojenských akcí. Při neobezřetném pokračování aktivit prezidenta Trumpa a ústupcích prezidenta Putina si mohu představit regionální vojenský konflikt ohledně sporných teritorií mezi USA a ČLR během Trumpova prezidentství, s rolí Velké Británie jako sekundanta.

Teritoria byla, jsou a budou nadále předmětem sporů mezi státy, včetně EU. V Irsku, stejně jako v Gibraltaru se situace podstatně zhorší, čím více se bude přibližovat podpis smlouvy o brexitu. Bude zajímavé sledovat chování Velké Británie vůči teritoriím, která si přejí zůstat v EU. Velice zajímavé výsledky by způsobilo rozštěpení Itálie, Španělska a dalších kandidátů na nezávislost v případě rozpadu, nebo transformace EU na víceúrovňové společenství nesouměřitelných členů. Argumenty Velké Británie ohledně sjednocení Krymu s Ruskou federací dokazují jejich neudržitelnost, propagandistický charakter a pokrytecké chování politiků. Připomínám: referendum na Falklandech v 2013, Ano, referendum na Krymu, Ne.

Vojenské základny mají vojensko – strategický a hospodářsko – politický význam. Ve velké většině případů totiž místní obyvatelé pracují na základnách, snižují nezaměstnanost, tvoří velkou část státního rozpočtu teritorií, a v neposlední řadě mají funkci týlu při expanzi. Základny žijí na základě ex-teritoriality i z hlediska legislativy. Proto je nereálné očekávat, že se okupovaná území osvobodí od základen. Analog platí i pro SRN. Tam mladší generace již nevnímá americké základny jako okupační prvek, a neuvědomuje si následky závislosti SRN na USA. Proto hraje čas pro okupanty, především v dobách dluhů a transformující se globalizace. V tomto kontextu je na místě posuzovat roli Velké Británie ve spojení s rolí USA v transformaci hospodářského řádu.

Pro účast v transformaci USA potřebují pauzu, aby nabraly druhý dech. Proto nevěřím ve velkou válku. Druhý dech potřebují US neokonzervativci k pokračování staré politiky, po odchodu Trumpa. Jejich politika počítá s velkou válkou. Nikdo dnes neví, dovolí li systém Trumpovi zničit sám sebe, nebo bude li mít Trump potřebné schopnosti transformovat agresivní systém do mírového. Nebo, bude – li schopen položit základ novému. Osobně o tom dnes pochybuji. Podobně jako pochybuji o správnosti prohlášení Trumpa ohledně obchodní války s Čínou, a politiky jedné Číny, ještě před prvním oficiálním setkáním s prezidentem Si Ťin-pchingem. Nebo o bilaterálních obchodních smlouvách se státy, členy zrušeného TPP. Jsou to právě vojenské základny USA a Velké Británie mimo svá území, současná hospodářská krize, nevyřešená situace s Korejí, Taiwanem, bezpečnostní závislost Japonska na USA základnách v Japonsku, které nedovolují hodnotit zrušení TPP jako dárek k Číně pro nadcházející jednání mezi USA a Čínou, nebo jako šanci pro EU, ani jako podporu snahy o mír. Proč? 1) Japonsko bude brzo platit mnohem více za americké základny na svém území než je tomu dnes, nebo se bude muset vyzbrojit se všemi následky pro region a EU. 2) USA se bez Japonska neobejdou. Na druhé straně strach z Japonska v ASEAN v posledních deseti letech sílí. 3) Případné přeložení již jedné americké základny z Japonska, například na Taiwan, by znamenalo zvýšení strategického nebezpečí pro Rusko, o ČLR nemluvě. 4) Rusko nepotřebuje uzavírat mírovou smlouvu s Japonskem, dělat ústupky ve věci Kurilských ostrovů. Stačí si přečíst deklaraci z 19.10.1956 a bude jasné, že válečný stav mezi Ruskem a Japonskem byl ukončen. Putin může proto mít úspěch. Při tom všem nadále platí staré asijské přísloví: myš zahnaná do rohu se vrhá na kočku.

Čas ale hraje i pro média. Ta by měla prezentovat fakta, dávat je do kontextu a nenabízet své pravdy. Jestliže by totiž měla pravda vítězit, museli bychom od ní dostat odpověď, nad kým má pravda zvítězit. Logika věci nedovoluje předpokládat nic jiného, než vítězství nad nositelem opaku, tj. lží. Lež vede k moci, bezmoci a mýtům. Protože pravda stojí mimo nás, nemůžeme ji vlastnit. Nedává proto smysl se snažit ji vlastnit, abychom přežili. Pro přežití stačí rada George Bernard Shaw: Jsou-li Angličané s to přežít svou stravu, jsou s to přežít všechno. Uvědomění si, že lidem příliš nezáleží na vlastním přežití, a přežití lidstva, jako spíše na zničení svého protivníka (ve smyslu citátu Winstona Churchilla v úvodu příspěvku) dokazuje naši bezmocnost. Proto je dobré vědět, že kozel je nebezpečný zepředu, kůň zezadu, hlupák ze všech stran (židovské přísloví). Souhlasu netřeba.

Jan Campbell, 6. 2. 2017