11.6.2017 21:19:14

Jan Campbell: Nedůvěra na pokračování

 

Nedůvěra občanů k politikům, podnikatelům a státní správě roste ve všech klíčových státech světa rychleji než houby po dešti. Nedůvěřivci je každý podezřelý a červy vidí i v kyselém zelí, řekl svého času Wilhelm Busch. Zatímco v české kotlině se traduje, že sytý hladovému nevěří, v Rusku, nedůvěra osekává strom lásky. Uvedené citáty tak dokazují, že nedůvěra je stejná jako kaz v zubu. Ničí vztah postupně tím, že ho oslabuje, i když to zvenku není vidět.

 

V dnešním tříhodinovém veřejném senátním slyšení (08.06) obvinil bývalý FBI šéf James Comey prezidenta Trumpa ze lhaní a popsal, jak se cítil pod jeho tlakem. Pro informaci a případné komentáře v budoucnu se mi jeví následující skutečnosti důležité: 1) Comey nemá pochyb, že Rusko ovlivňovalo volební kampaň, a že tak bude konat i v budoucnosti. Nezmínil se ale ani slovem o americkém ovlivňování voleb v Rusku již před rokem 1996 a jinde ve světě, včetně české kotliny. 2) Comey si ze strachu dělal zápisy všech telefonátů a jednání s DJT, protože měl prý „špatný pocit“ a chtěl vyloučit „nesprávnou interpretaci“ obsahů a výsledků svých telefonátů a jednání s DJT. Takové konání nelze nazvat jinak než absurdním, jedná li se o šéfa FBI. 3) Comey potvrdil, že DJT od něj vyžadoval loajalitu. Potvrdil ale také, že DJT ho nikdy k ničemu nenutil, explicitně nevyzíval. Nezmínil se ale ani slovem, jaký typ loajality DJT od něho požadoval. Všeobecně platí nutnost rozlišovat mezi loajalitou k profesi a loajalitou k organizaci. Obě jsou nutné pro úspěšnou práci jakékoli organizace. Vůdce by ale měl být charakterizován profesionální loajalitou. 4) Comey řekl o přání DJT týkající se veřejného prohlášení o tom, že DJT není osobně vyšetřován. Jako profesionál, Comey mohl přání vyhovět, pokud DJT nebyl skutečně osobně vyšetřován. 5) Comey obvinil DJT ze lhaní a vládu z nepravdivého informování. Přiznal ale současně, že on sám organizoval novinářům přístup k zápisům rozhovorů a jednání: Comey zneužil svého přítele, přednášejícího právo na Columbia University, k podsunutí důvěrných informací novinářům, aby nemusel, jak se sám vyjádřil „krmit racky na pobřeží“. Tímto přiznáním Comey dokázal, že byl oprávněně propuštěn ze služby. 6) 56 letý bezpečnostní profesionál druhé ligy s narušeným charakterem a otec pěti dětí, Comey, přiznal, že neměl odvahu odporovat DJT a snažil se to vysvětlit „překvapením“. Zde se nabízí mnoho otázek. Formuluji pouze tři: 1) Kdo jiný může odporovat prezidentovi USA, když ne šéf FBI, které je nezávislé na prezidentovi USA? Odpověď: osobnost s čistým svědomím. 2) Kdo může být po výslechu spokojen? Odpověď: DJT osobně a jeho právník. 3) Je možné vrátit občanům pocit jistoty zítřejšího dne, nebo dát jim naději a optimismus v době, kdy šéf FBI se chová a koná, tak jak se chová a jak koná, a kdy současně platí, že optimismus je stav duše silných a zdravých lidí, kteří mají schopnost měnit pravidla hry a podmínky? Odpověď: Optimismus se rodí v boji, nelze ho darovat, vracet nebo dát. To platí i pro českou kotlinu a Rusko, a všechny prezidenty. DJT nemůže ani po slyšení v Senátu vycházet z toho, že bude moci nezávisle jednat s Ruskem. 15.6. během 15 odpovídání prezidenta Putina na otázky občanů se potvrdí moje i Žirinovským veřejné přečtené tvrzení: modlíte se za Evropu, pracujete na Židy, umíráte za Američany a přitom všem nenávidíte Rusy. Proto budeme mít léto s horkými dny. Souhlasu netřeba.

 

Nedůvěra v Petrohradu

Během dvoutýdenního pobytu v Rusku jsem si mohl přečíst několik pozitivních komentářů a analýz expertů, abych si potvrdil, že panuje nedůvěra v různých segmentech ruské společnosti a aktivitách. To dokazují tři setkání: Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum (PMEF ´17), První kongres mezinárodní unie NGO Assembly of the People of Eurasia (APE) a Jubilejní slovanský sjezd, organizovaný ve spojení se 150 výročím Slovanského sjezdu v Moskvě. O každém z uvedených píši odděleně pod stejným názvem: Nedůvěra.

PMEF´17 potvrdilo, že žijeme v době barona von Münchhausena (1720 – 1797): snažíme se zachránit a vylézt z bahna na koni nebo-li uniknout z bažin tím, že se sami vytáhneme za vlasy. Přitom si nechceme přiznat, že naše auto (hospodářství) nejede, protože nemáme kvalitní benzin (lidi ve vedení a u moci). Téměř celé hospodářství Západu se již transformovalo do virtuálního a šedého (stínového) hospodářství. Lidé u moci si neuvědomují, že kdo neví o slovu, neví o číslech, a proto nemůže vědět ani o číslicích. Proto se stává módou diskutovat o tzv. průmyslu 4.0, jako budoucí spáse, nebo novém hospodářském systému. Přitom se ignoruje skutečnost, že plutokracie ruší sama starý systém, tvoří pomalu a jistě nový, zatímco většina občanů si myslí, že se obejdeme bez skalpelu, nebo bez re-monetizace zlata a dalších cenných kovů, nebo že 4.0 představuje záchranu současného blahobytu. Nic podobného se v diskutované formě a představitelné budoucnosti nestane. To indikuje i PMEF’17, které lze přesto všechno nazvat fórem rekordů. Minimálně pro Petrohrad a část veřejnosti. 47 smluv, týkajících se především infrastrukturních projektů v hodnotě 250 miliard rublů bylo podepsáno během fóra. Dalších 386 smluv v předběžné hodnotě 2 triliónů rublů bylo podepsáno na projekty v ostatních částech Ruské federace. Proč tolik smluv, proč právě teď a na fóru? Podezřívám mnohé signatáře smluv, že tomu bylo kvůli a) prezenci prezidenta Putina, b) kvůli módě být viděn v TV, c) kvůli očekávaným potížím, především na Západě. Jakým potížím?

Dovolím si výjimečně souhlasit s indikací Alexeje Kudrina, že k roku 2025 se bude 60 procent světového HDP tvořit v přibližně 600 velkoměstech světa. Z těchto měst podle mého hodnocení velká část připadne na Čínu, Indii, USA, něco méně na Rusko a ještě méně na Evropu. Pro informaci uvádím, že 27 procent HDP Ruské federace tvoří Moskva a Petrohrad. Čím bude přispívat do světového HDP Praha a celá česká kotlina, nevím. Její vůdci přijali před čtvrtstoletím (neorganickou) reformu vzdělání, kterou nevědí jak ukončit. Proto současné vzdělání, které je z mého pohledu věci důležitější než reforma bankovnictví, produkuje generaci lidí bez vlastního myšlení, částečně možná i bez mozku. Vůdci nevěří, že současná ekonomická věda není nic jiného, než učení sekty. K uzavření bezvýchodného kruhu – tj. úniku z bažin tím, že se sami vytáhneme za vlasy, si vůdci vybrali Euro. Po uzavření v kruhu již nebude potřeba myslet na příklad o rozdílu mezi převrácením věcí na hlavu a pře-reformováním věci, nebo dokonce o tom, zda byl Lenin opravdu marxistou, nebo dobře zakukleným zástupcem teorie nového, bankéři organizovaného kapitalismu. Cesta k spícím fondům (trust), tj. prostředku politických kleptomanů, je dnes zcela volná. To dokazuje mimo jiné odtok kapitálu z Ruska za pět měsíců roku 2017: 22, 4 miliard USD. Přičemž ve stejném období roku 2016 to bylo 10,3 miliard USD. Ale i krátká analýza příjmů poslanců ruské Dumy. Celkové příjmy poslanců dosáhly v roce 2016 rekordních 8.4 miliard rublů. Vydělím li tuto sumu počtem poslanců, zjistím, že každý poslanec si vydělal 18 miliónů 800 tisíc rublů za rok, tj. přibližně 1.6 miliónů rublů za měsíc. Důchod mé, před několika roky zemřelé tchyně, hrdinky druhé světové války s mnoha dalšími vyznamenáními dosáhl zázračných 6.5 tisíc rublů měsíčně před smrtí, plus několik marginálních výhod. Průměrný plat Rusa v roce 2016 byl oficiálně 36,7 tisíc rublů za měsíc. To znamená, že ruský poslanec vydělal v roce 2016, 143 krát více než průměrný ruský pracovník. Připomínám ze zkušenosti, že uvedená data nejsou zcela pravdivá. Příjmy jsou deklarovány pro obyvatele-voliče, které zastupují. Jak dobře jsou na tom občané české kotliny s typickou slovanskou závistí ve srovnání s Rusy, nebudu popisovat.

Překvapením na PMEF´17 pro mne bylo vystoupení prezidenta Putina. Ten si neočekávaně přisvojil jazyk neoliberálů Kudrina, Grefa, i premiéra Medveděva. Proč přijal jazyk liberálů, si dovedu představit. Na jak dlouho si ho přisvojil, nevím. Prezidentova výzva k totální internetalizaci Ruska, stejně jako k doplněné realitě s pomocí umělé inteligence (AI), nebo zmínka o tzv. infrastrukturní hypotéce a mechanismu dovolujícímu pružně obdržet syndikované úvěry, apod. svědčí podle mého o tom, že prezident Putin neřídí hospodářství. Vláda premiéra Medveděva plní prezidentovi příkazy podle mého odhadu na ne víc než 50 procent, chová se přezíravě k alternativním financovým instrumentům, včetně skutečnosti nadbytku peněz v hotovosti v bankách, které raději spekulují, než aby se podílely na projektovém financování. Kromě toho poslanci Dumy chtějí omezit používání internetu a myslí si, že tzv. doplněná realita je podobná lovu na pokemony. Zatímco kupní schopnost obyvatel RF neustále klesá, strach z čistek a ztrát, a nedůvěra občanů, podnikatelů, bankéřů a úředníků, rostou. Skutečnost, že ruská vláda za posledních 5-6 let investovala minimálně 5 triliónů rublů do cca 30 vývojových institucí s výslednou nízkou efektivitou, o niž se úmyslně nezmiňuji, a že státní podporu, včetně finanční, obdrželo ne více než 6 procent ruských malých a středních podnikatelů, indikují přesvědčivě, že v ruském hospodářství není mnohé v pořádku. Proto se nedivím, že tzv. Stolypinksý klub a sám poradce prezidenta Sergej Glazjev, podobně jako ex poradce prezidenta, Valentin Katasonov, se kterým jsem měl možnost se osobně seznámit, dělit s ním společnost a diskuzi téměř celý týden, jsou opačného názoru, než Kudrin, Gref & Co. Posledně uvedení neoliberálové si dovolili na PMEF’17 mimo jiné reklamovat privatizaci posledních zbytků ruských aktiv, snížit státní byrokracii s regulačním právem o 30 procent, a podobné nesmysly, dovolující však zbohatnout několika a korumpovat mnohé. Proto neočekávám zavedení moderního hospodářského systému a moderního řízení státu dříve, než si nejenom Rusko odpoví samo sobě na otázku: Co bylo dříve vejce, nebo slepice? A než si vyřeší generační krizi. Ta představuje pro prezidenta Putina a současně člena politické elity, zrozené před 25 lety, větší výzvu než krize geopolitická. Výzva představuje absolutní potřebu změnit hospodářský model Ruska. Taková změna je nevyhnutelně spojena s čistkou elit. Pokračování v lavírování a oddalování pohřbu mrtvého hospodářského systému s pomocí růstu nedůvěry, chudoby a zmenšující se koupěschopnosti, je spojeno s nevyhnutelným bojem elit mezi sebou. Jeví se mi, že prezident Putin si v současné době nemůže dovolit opravdové čistky elit, ani boj elit mezi sebou. Proto vyzývá i Kudrina, vypracovat a nabídnout plán evolučního, ne revolučního, vývoje hospodářského modelu a tímto způsobem umožnit jeho modernizaci. Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje evoluční řešení hospodářského systému založeného na expanzivitě a dluhu. Podobně Kudrin nemůže nikdy předložit řešení, které by nevyžadovalo privatizaci státní správy, prostředku, který dovolil neuvěřitelné obohacení byrokratů a korupci v celém hospodářském a politickém systému. Proto prezident Putin bude muset opakovat v mnohem větším měřítku příklad s Chodorkovským. A nebrat v úvahu kritiku Západu. A chce li se prezident vyhnout účasti v boji elit, bude muset vzít na sebe plnou odpovědnost a konat podobně, jako konal premiér Singapuru: pokud nezatkneš a nedáš do vězení několik tvých nejbližších přátel, nikdo ti neuvěří, že myslíš svoji věc vážně. Řešení politicko – hospodářské situace v Rusku s pomocí analogie čínské kulturní revoluce není možné, protože nejsou připraveny masy. Výměna jedné osoby za druhou dokázala svoji nefunkčnost. V kontextu zamyšlení o změně systému představuje skutečnost, že Kudrin & Co mají dostatek peněz si koupit „svoji elitu“, nebezpečí, že změna hospodářského systému v Rusku se neobejde bez krveprolití. Proto si musím umět představit situaci, ve které prezident Putin bude mít krvavé ruce. S rukavicemi, nebo bez nich. V každém případě to bude pro mnohé překvapení. Podobné interview s americkou dámou, která se ptá a neví nic o věci, a jí odpovídá věci znající prezident. Nebo práci Centra jazykových technologií (CJT). CJT, nehledě na sankce USA proti Rusku, které mimo jiné začaly brzo po ukončení druhé světové války vypovězením Smlouvy o půjčce a pronájmu (tzv. Trumanova doktrína) bez konzultací, prodává své multimodální biometrické systémy, systémy rozpoznávání a syntetizace řeči, vícekanálové zápisy a analýzy, měření emocí a další do USA, americkým bankám, Microsoftu a podobným organizacím. Proto jsem si jist, že CJT nemůže mít kancelář v Praze, ani se účastnit tenderů v české kotlině, tak jak to může dělat  CJT ze své kanceláře v New Yorku. Souhlasu netřeba.

 

Nedůvěra v Moskvě

Nedůvěra provázela První kongres mezinárodní unie NGO Assembly of People of Eurasia (Shromáždění národů Eurasie). Kongres, který se konal od 27. do 29. května v Moskvě (www.eurasie-congress.org) byl organizován na základě rozhodnutí Mezinárodní komise sjezdu. Ta zasedala v Moskvě 2. Listopadu 2016. Komisi tenkrát tvořili zástupci Arménie, Běloruska, Bulharska, Černé Hory Finska, Francie, Izraele, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Moldávie, Rakouska, Ruska, SRN, Srbska, Tádžikistánu, Turkmenistánu, a Turecka. Jestliže jsem nějaký stát zapomenul, neudělal jsem to záměrně.

Zmiňuji se o kongresu z několika důvodů. 1) Kongresu se účastnilo cca 1.600 osob z 60 zemí, včetně pozorovatelů. Nevím o žádném oficiálním účastníkovi nebo pozorovateli z ČR. 2) Jednání kongresu obsahovalo 40 panelových vystoupení a tzv. kulatých stolů. Mimo jiné se hodnotil projekt OBOR (One Band, One Road – Pásmo a Stezka). OBOR byl předmětem nedávné konference v Pekingu (14. a 15. 5.), které se mimo jiné účastnil prezident Zeman. 3) Byla diskutována potřeba duchovní harmonie, přátelství a spolupráce, včetně role tzv. veřejné diplomacie, protože nedůvěra občanů ve státech organizátorů kongresu nabývá neočekávaných rozměrů a stává se pro moc nekontrolovatelnou. Jestliže se lidé dříve radovali bez IT pomůcek, to dnes lze konstatovat málo opravdové radosti s IT pomůckami. Přetvarování lidského vědomí pokračuje, brzdí rozvoj, proto někteří organizátoři a účastníci kongresu vnímají kongres jako „spořitelnu myšlenek moudrosti národů.“

Do kategorie „spořitelny myšlenek moudrosti národů a tzv. veřejné diplomacie, která samozřejmě nemá a nebude mít sílu národní diplomacie suverénního státu, přiřazuji projekt iniciovaný slovenským režisérem a sponzorem Petrem Kašákem (ART FORUM 21 Slovakia) Dějiny sebevědomí – Diplomaté bez pasů. Tento vědecko vzdělávací projekt, který odborně vede historik PhDr. Dušan Kováč DrSc. (slovenskou část) a doc. PhDr. Felix Černoch, CSc. (českou část) vznikl a rozvíjí se v rámci nastupujícího stého výročí vzniku Československé republiky (2018) má své opodstatnění. V době nekonečných reforem vzdělání, úpadku národního sebevědomí a hodnot, aktuálnost projektu je nepopiratelná. V minulém roce, za předsednictví Slovenské republiky v EU, byl proto vydán první svazek, nečekajíc na ukončení projektu. Zbývající dva budou ukončeny včas k oslavám stoletého výročí založení ČSR. Chci věřit, že projektový manažer Mgr. František Mareš a sám projekt se dočká odpovídající podpory v Praze. Příprava a prezentace první části projektu inspirovala rozhlasové tvůrce k vytvoření 250 rozhlasových portrétů slavných i neznámých Čechů a Slováků. Již proto jsem se rozhodl představit projekt v rámci Jubilejního slovanského sjezdu (150 let od Moskevského Slovanského sjezdu) a nabídnout ho Českomoravskému slovanskému svazu (ČMSS) jako programový bod příštího slovanského sjezdu, který se má konat v Praze 2018. První kongres Shromáždění národů Eurasie, podobně jako Jubilejní moskevský sjezd a ČMSS, vědí, že boje byly vždy, když se ztratily jistota a pravda. Souhlasu netřeba.

 

Nedůvěra na lodi

Jubilejní slovanský sjezd začal plenárním zasedáním 26. května v sále knihovny V. I. Lenina v Moskvě v přítomnosti cca 220 osob ze 14 slovanských zemí. Obsáhlý odborně – tematický, kulturní a národnostně orientovaný program se realizoval na lodi. Během plavby z Moskvy do Petrohradu se nejenom četly referáty a probíhaly diskuse, ale promítaly se filmy, nabízely se koncerty a návštěvy několika historických lokalit: Uglič, Jaroslavl, Goricy, Kiži, Sbistroj, Valaam a Petrohrad. Více informací nabízí webová stránka ČMSS, semináře o sjezdu a také http://www.vybornarodnikultury.cz/category/150-jubilejni-vseslovansky-sjezd-v-moskve/. Ve svém příspěvku se soustředím na některé všeobecně platné aspekty, které se týkají průběhu a výsledků sjezdu, a které se často ignorují na základě idealizace a nedostatku kritického myšlení. Oč se jedná, proč trocha historie nikoho nezabije, a co by si měli podporovatelé slovanské myšlenky uvědomit?

2. června 1848 se konal v Praze na Žofíně Slovanský sjezd. Předsedal mu František Palacký. Podnět k jeho svolání dali uherští Slované. Do Prahy přijeli zástupci všech slovanských národů. Celkově sněm tvořilo asi 340 členů (čísla se liší, některé odhady uvádějí až 400), kteří jednali ve třech sekcích: česko-slovenské (237, předseda P.J.Šafařík), polsko-rusínské (61, Karel Libelt – poznaňský Polák) a jihoslovanské (42, Pavel Stamatović). Účastníci sjezdu si slibovali přátelství a pomoc proti německé rozpínavosti. Přesto v průběhu sjezdu docházelo k ostrým názorovým střetům mezi stoupenci a odpůrci společného rakouského státu. Sama idea Slovanského sjezdu uzrála na přelomu března ve Vídni, kde se potkávali zástupci jednotlivých národních hnutí. Z toho, co je známo o počátcích myšlenky Slovanského sjezdu, je jasně patrný její v podstatě obranný, pragmatický charakter. Ten počítá s tím, že slovanské národy mají daleko větší šanci čelit politickým projektům ohrožujícím jejich existenci společně než jednotlivě. Tento předpoklad se mohl dobře opřít o vysoké početní zastoupení slovanských obyvatel v rámci monarchie, odhadované v té době na zhruba 40 %. Jen náležitě koordinovaná politika jednotlivých slovanských národů může procento Slovanů přetavit do podoby politického kapitálu. Na otázku, proč získali organizaci sjezdu právě Češi, lze odpovědět krátce: významná role velmi dobře etablované české slavistiky a obecně intenzivní kulturní kontakty s jednotlivými slovanskými etniky.

Koncepce všeslovanského sjezdu byla oficiálně vyložena ve veřejném zvacím dopise z 1. května 1848, česky formulovaném Ľudevítem Štúrem. Překvapený Pavel Josef Šafařík označil dopis za nešťastný a urgoval jeho reformulaci. Té se ujal František Palacký, který také sepsal nové dodatečné prohlášení z 5. Května. V něm ujišťoval zejména německou veřejnost o tom, že jednání sjezdu není nikterak namířeno proti neslovanským národům monarchie a jeho cílem není překročit rámec loajality ke státu a dynastii. Palacký jen důsledně rozvíjel svůj politický program, načrtnutý ve známém Psaní do Frankfurtu (11. dubna): „Snažení naše odjakživa směřovalo jedině k tomu, aby se na zásadě ouplného stejného práva všech národností v říši rakouské zjednalo náležité uznání i praktická platnost“.

19. května vláda povolila konání sjezdu mlčenlivým souhlasem, protože v této době již neměla prakticky žádnou reálnou možnost sjezd zakázat. Pod oficiálním konzervativním programem sjezdu prosakovaly také radikálnější (pan)slavistické koncepce, včetně popsané Havlíčkem ve známém článku Slovan a Čech: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy: Já jsem Slovan“. Toho se obávali Pillersdorf a další osobnosti ve Vídni, které kalkulovali s možností lstivosti české slovanské politiky. Rakouské vládě bylo ale jasné, že slovanský sjezd lze využít jako účinnou páku proti uherskému autonomismu. Stanovisko Vídně proto bylo víceméně neutrální a rozhodnutí ohledně sjezdu bylo delegováno na hraběte Lva Thuna, českého místodržícího.

Pod vlivem Palackého a Šafaříka se sjezd vyprofiloval a prezentoval především jako sjezd Slovanů z habsburské monarchie a oficiálně deklaroval touhu zůstat na austroslavistických principech. Naprostou většinu českých delegátů tvořili příslušníci měšťanské inteligence – státní a soukromí úředníci, duchovní, lékaři, učitelé, spisovatelé. Ale i zástupci české zemské aristokracie – Černínové, Harrachové, Deymové, Thunové i Schwarzenberkové. Navenek tedy sjezd budil konzervativní dojem. Problémem ovšem bylo, že jednotliví zástupci rozhodně nebyli co do politického přesvědčení jednotní, nacházeli se mezi nimi konzervativci i liberálové, což značně komplikovalo jednání.

První plenární zasedání sjezdu 5. června ukázalo, že jednání v sekcích nepřinesla konkrétní výsledky. Proto byl téhož dne sjezdový program novelizován. Z prostorových a časových důvodů se nebudu rozepisovat o podrobnostech. Zmiňuji se o skutečnosti, potvrzující, že nejrychleji se realizoval Manifest Slovanského sjezdu k evropským národům, navrhnutý Karlem Libeltem, Michailem Bakuninem (Rus) a Františkem Zachem (z Moravy), jehož výslednou verzi formuloval sám Palacký. 12. června byl Manifest schválen plenárním zasedáním, a obsahoval dokonce výzvu, aby Slované i v Turecku měli možnosti, a „mohli národnosti své i státně hověti a cestou přirozenou ji rozvíjeti“. Již tento příklad ukazuje na odchýlení se od austroslavistického základu. Manifest kromě toho obsahoval utopický návrh evropského kongresu, na němž by se řešily specifické slovanské problémy.

Tímto obsáhlým úvodem do historie slovanského sjezdu a hnutí a následným odkazem na dílo v Dubrovníku narozeném Mauro Orbini (1563 - 1611) chci vyjádřit nutnost seznámit se každému účastníku slovanského hnutí a sjezdů s historií Slovanů dříve, než se rozhodne podporovat slovanskou myšlenku a výsledky novodobých sjezdů. Mauro Orbini, spisovatel, ideolog a historik republiky Ragusa vstoupil do mnišského stavu řádu Benediktýnů, žil v klášteře na ostrově Mljet a klášteře Bačka, před návratem do Dubrovníku. Tam žil až do své smrti. Orbini se zabýval slovanskou historií a mytologií. Jeho dílo Království Slovanů, přináší kvalitní poznatky v kontextu přirozeného a uměle komplikovaného původu Slovanů.

V kontextu uvedených třech akcí – fóra, kongresu a sjezdu – zaujímá slovanská myšlenka a problematika nepochybně důležité místo. Obě mohou hrát klíčovou roli i v kontextu chování a iniciativ nejenom Ruska, ale i EU a podobných společenství v představitelné budoucnosti. Především tehdy, nebude – li Slovanství identifikováno a monopolizováno žádnou vírou, a uvědomí li vůdci, že nebude – li Rusko, nebo EU jednotné, nemůže být jednotná Eurasijská hospodářská unie, ani Evropská unie.

Nevylučuji, že mimo jiné z uvedených důvodů se Jubilejní sjezd konal bez viditelné podpory a účasti oficiálních představitelů ruské vlády.

Protože Jubilejní slovanský sjezd navrhuje vytvořit Společenství slovanských zemí – mezinárodní organizaci, která by měla pomoci překonat rozkol ve slovanském světě, zmiňuji se nutnosti vládní podpory a také o rozkolu. Rozkol ve slovanském světě má hluboké historické kořeny. To dokazují, vstupní krátká historie slovanského sjezdu v Praze, dílo Orbini a také chování a rétorika některých účastníků jubilejního sjezdu. Rozkol ve slovanském světě nebyl rozpoutaný a udržovaný pouze historickou opozicí Ruska a Západu, jak si mnozí myslí nebo tvrdí. V neposlední řadě je nezbytné si přiznat, že slovanské hnutí není a nebude reálným partnerem opravdové moci (plutokracie a bankéři řízeném kapitalismu) v představitelné budoucnosti. To dokazuje mimo jiné i pokračující genocidní politika na Balkáně. Jakékoli společenství, aby mělo šanci na přežití a vývoj, potřebuje aktivitu zdola, od kořene, od široké veřejnosti, ne však z vrchu. Současná atomizovaná konzumní společnost, včetně slovanské, nemá sílu ke sjednocení. To dokázaly postoje a návrhy mladých účastníků sjezdu bez nezbytné životní zkušenosti, nepopiratelný generační problém a absence pochopení, že úzká identifikace slovanské myšlenky není možná, a že se civilizace odlišují svým vnitřním postojem k vnějšímu prostředí. Proto neočekávám praktické výsledky v představitelné budoucnosti. Transformuje li se však současná vícerozměrná krize do neřiditelné katastrofy, což nelze vyloučit, vše je možné. Protože jenom traumatický zážitek a zkušenost mohou přinutit člověka změnit svůj postoj k sobě samému a svému okolí. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell