20.5.2017 10:20:15

Jan Campbell: Na pravdu je jěště brzo

Z doby studií a první lásky mě doprovázíradaHonoré de Balzac (1799 - 1850): Autor, který se neumí odhodlat k tomu, aby snesl oheň kritiky, by se vůbec neměl dávat do psaní. Jako se cestovatel nesmí dát na cestu, spoléhá- li na stále jasnou oblohu! Později, během první cesty kolem světa jsem si uvědomil, že ať jdu nebo jedu kamkoli, a dělám cokoli, musím to dělat celým svým srdcem. Proto ani v pokročilém věku nemíním lhát. A na pravdu je ještě brzo. Dnešní komentář je proto jenom krátkou odpovědí na prosby čtenářů ohledně dění ve světě.

Mnozí se mnou souhlasí, že americký prezident DTJ je loutkou v komplexním divadle nikdy oficiálně nepřiznané plutokracie. DJT bylo umožněno se účastnit vnitropolitického boje v USA, které již – jak dění indikuje, prakticky nemají vlastní vládu. Vnitropolitického boje v USA se nechtěně, ale svojí vinou účastní i Rusko. Rusko, které ve své podstatě nemá žádné neřešitelné geopolitické a hodnotní rozdíly s USA, protože americký centrismus v Rusku stále žije. Přesto se Rusko stalo kvalitní zbraní v boji o moc nad USA. Tato zbraň má svou tradici. Připomínám krátce poválečného ministra obrany USA James Vincent Forrestala (1892 – 1949) a jeho paranoidní poruchu osobnosti. Zkušenosti s paranoidní poruchou osobnosti využil velice efektivně volební štáb Hillary Clinton proti konkurentu DJT. Ten je nepopiratelný narcista. Americký Diagnostický a statistický manuál (DSM-IV) uvádí kritéria narcismu i kritéria paranoidní poruchy. K nim patří bezdůvodné a nepodložené podezírání druhých z využívání, ubližování, podvádění, hledání skrytých významů či ohrožení v jinak vlídných sděleních či situacích. DJT se proto dostal do zákonité paradoxní situace tvořené: 1) veřejným kláním poražených a atmosféry ve společnosti, 2) tonalitou uzavřených jednání, například s ministrem Lavrovem, 3) s pomocí kritérií paranoidní poruchy a inteligentním využitím a možná i částečně falšovanou interpretací výsledků předvolebních a povolebních sociologických průzkumů v Rusku. Ty indikovaly sympatie DJT k VVP a naději Rusů na jejich společné konání ve světě. Zákonitá následná transformace abstraktních obvinění a abstraktních sympatií (DJT k VVP) do bojového instrumentu to nedovoluje. Naopak, představuje pro vztah USA – Rusko a pro celý svět riziko, nebezpečí a šanci. Proč?

Za prvé: Rusko, jaké by nebylo, je přinejmenším atomovou velmocí. Jako uměle vytvořený bojový instrument ve vnitropolitickém boji USA iniciovaném plutokracií, nemůže Rusko tento boj ovlivnit, načež vyhrát. S pomoci chytrého využití historické zdrženlivosti ruské diplomacie a zdrženlivého konání Kremlu se ale Rusko stalo pro plutokracii prostředkem ničícím respekt a důstojnost ruského národa a jeho představitelů. Prezident Putin, vědom si této skutečnosti, se proto před dvěma dny rozhodl zvýšit cenu diplomatické hry a ruského hlasu: nabídl zápis setkání ministra Lavrova s prezidentem DJT. Předpokládám ale, že tato změna nebude stačit k trvalému minimálnímu zlepšení vztahu mezi USA a Ruskem. Ztráta důvěry, množství nedůstojných výrazů a míra nepředvídatelnosti USA dosáhly totiž úrovně, na které DJT již dnes nemůže plně využívat svá prezidentská práva a povinnosti. Naopak: DJT musí neustále dokazovat, že nemá žádné sympatie k VVP a Rusku, že není na nich závislý. Je tlačen do rohu, podobně jako Rusko, které se musí vysvětlovat a nekoná podle mého hodnocení adekvátně v zhoršující se situaci ve vztahu USA – Rusko, ale i co se týče Pobaltí, Ukrajiny a dnes i Sýrie. Teprve v pátek se vydá DJT na první zahraniční návštěvu ve funkci prezidenta do Saudské Arábie. Před odletem navštívil Akademii pobřežní hlídky v New London, Connecticut. DJT tam pronesl projev zasluhující oddělený komentář.

Za druhé: USA doposud vždy ignorovaly možné a skutečné dopady vnitropolitických bojů a rozhodnutí na okolní svět, včetně svých asymetrických spojenců. V případě DJT je situace komplikovanější. Prioritou DJT jsou totiž obchod a finance. V žádném případě Rusko, především teď, kdy se nachází v centru destruktivních procesů, prakticky bez naděje na možnost důvěrných diplomatických jednání. Podobně je tomu s EU. Vezmu li v úvahu možné scénáře impeachmentu (úspěšný, neúspěšný, pozastavený), a pastě, ve kterých se již DJT nachází (bombardování Sýrie bez souhlasu Kongresu a následného politického rozuzlení, včerejší bombardování provládních vojsk Asada blízko Tanf, instalace THAAD v Jižní Koreji s rizikem, že THAAD může být vrácen, výpověď šéfa FBI James Comey), a pastě, které jsou nastaveny (plánované setkání DJT s VVP v rámci G20 nebo podobné konference s následným zveřejněním americkými masovými médii zfalšovaných zápisů jednání a vyzrazení tajemství DJT), nic dobrého se v představitelné budoucnosti od vztahu USA – Rusko očekávat nedá. Kreml bude muset důsledně varovat a konat. Diplomaticky, například odmítnutím schůzky VVP s DJT. Není o čem jednat s prezidentem s.r.o., bez podpory US Kongresu. Vojensky, ne(z)veřejněným odstraněním západních poradců, nebo jednoho z loutkovodičů, škodou, jak je dnes v módě učit veřejnost, náhodně způsobenou virem, apod. K dispozici je toho dost.

Za třetí: Analog platí i pro vztah USA - EU a NATO. Je nejvyšší čas zapomenout a mluvit o spojenectví, partnerství a podobných mýtech. USA budou z výše uvedených důvodů a na základě ztráty vedoucí ekonomické pozice ve prospěch Číny, a potřeby udržet svoji dosavadní vojenskou a finanční pozici, rozšiřovat vnitropolitické bojiště mimo své území. Pravděpodobně budou USA považovat celou Planetu jako vnitropolitickou arénu USA. V tomto kontextu budou USA a Západ ve středoevropském vnímání tzv. a umírající V4 zvětšovat roli ideové zkratky ve smyslu liberální demokracie. Ta se již hroutí. Proto představuje liberální demokracie reálné nebezpečí a důkaz o idealizaci a o zjednodušené minulosti. Do té se nemůže žádný postkomunistický stát vrátit. Na cestu do své budoucnosti nemá prostředky. Ve chvíli, kdy si občané uvědomí skutečnost, že místo spojenectví, partnerství a návratu do Evropy, postkomunistické státy vstoupily pouze na periferii bohatých a jsou také jenom prostředkem k mnohorázovému použití v zájmu USA, přiřadí se ruské dilema se všemi představitelnými a nepředstavitelnými následky: rozpolcenost. Proč?

 

Jeden příklad za mnohé: Závislá a zkorumpovaná česká postkomunistická společnost si dovolila podle veřejně dostupných informací zpronevěřit několik tisíc miliard korun za pouhých 20 let. Tj. několik stotisíců korun na obyvatele. O arbitrážních škodách nemluvě. O tom se pravděpodobně dovíme více v průběhu již odstartované předvolební kampaně s pomocí ANO. Nejpozději pak se česká společnost setká se skutečností plné hospodářské závislosti a nerovnosti nejenom s SRN, ale i s pocitem nedostatečného respektu ze strany nejsilnějších států EU. V neposlední řadě i ze strany USA. USA ví dobře, že korupce pro ně nebude nebezpečím, jestliže bude kontrolovatelnou. Pro kontrolu korupce a dosažení záměrů USA v české kotlině bez výstřelu se proto využívají komprimáty. Ale žádný strom neroste do nebe. Možná, že širší veřejnosti skryté, masovými médii ne reklamované, v těchto dnech probíhající zasedání bezpečnostních neokonů v Praze, připravuje lokální a regionální scénář, který v kontextu popsané vícerozměrné výzvy Rusku ze strany USA nemůže věštit nic dobrého. Návrat do Evropy se proto konat nebude, a brzo se stane mnohým jasné, co je to regrese a idealizace. Obě nesou v sobě mimo jiné explozivní politický potenciál, imaginární nepřítele a paradoxy. Například: Proti-uprchlická panika je o to větší, oč méně uprchlíků v ČR skutečně je. Kontrola kufrů na letišti v ČR bude o to intenzivnější, oč méně teroristů v ČR skutečně bude. Hlásání svobody a ctění práva budeme slyšet o to více, oč méně se USA budou řídit pravidly OSN a diplomacie. Že by se Česko začalo přít s USA o něco zásadního, je nepravděpodobné. Proto nezbude nic jiného než sledovat, jakým způsobem bude nová vláda ČR kývat hlavou. Je známo, že kývání hlavou i v Bulharsku a Albánii, nemluvě již o Japonsku a Číně, a jinde ve světě, se rozlišují významem. Mimo jiné, kývání hlavou není prací zdravého lidského mozku. Ten ví, že kde je stín, musí být i světlo. Proto si dovoluji poukázat na šance. Připisuji je Rusku nehledě na vážnost situace. Šance se rýsují, nebo se již některé objevily na horizontu. Jsou zakotvené v nezvratné transformaci a záměně světového řádu a v hodnotách archetypů obyvatel Ruska: 1) konečné zbavení se amerického centrismu v Rusku, 2) stát se sjednocující protiamerickou silou v Eurasii, ČLR, Iránu, Japonsku a Koreji, 3) konečně se věnovat definici a realizaci vlastního ruského národního projektu. Na celou pravdu o rizicích, nebezpečích a šancích současného dění ve světě spojeného s realizací ruského národního projektu, je ještě brzo. Souhlasu netřeba. 

Jan Campbell, 18. 5. 2017