12.11.2018 07:20:00

Jan Campbell: Čím je Rusko opravdu nebezpečné (1)

Životní zkušenost mě přesvědčila, že osud člověka se může změnit pouze tehdy a jenom v tom případě, když je člověk hospodářem sám sobě. Aby mohl být hospodářem, musí být schopný a ochotný vzít odpovědnost za sebe, své mysle, mluvení a konání. Pouze tehdy totiž člověk – hospodář může pochopit, že vnější svět je odrazem vnitřního světa. Pochopení tohoto principu umožňuje po té (po)rozumět obsahu citátu z Bible a pracovat s ním: Žijeme v harmonickém, spravedlivém a čistém světě, ve kterém každému je dáno po jeho mysli.

Jeví se mi, že s myslemi a myšlením většiny našich zástupců a vůdců mnohé není v pořádku. Ráno srovnává GŘ MMF (IMF) Christine Lagardeová současnou situaci ve světě s předválečnou, v poledne prezident Macron  sní nahlas o evropské armádě na ochranu proti Rusku, Číně a v zájmu snižování závislosti EU na USA, aby se v předvečer oslav stého výročí konce první světové války po přečtení twitteru prezidenta Trumpa s ním domluvil na nedorozumění a větší evropské obraně. Ale ne evropské armádě. Paralelně k tomu nabízejí novináři staré novinky jako nové, abychom si večer mohli vše uslyšené a přečtené potvrdit dobře načasovanou zprávou o zatčení rakouského důstojníka v důchodu, údajného ruského špiona, prozrazeného jeho chlebodárcům cizím státem. Nebo citátem z debaty (8.11) na CEVRO Institutu v Praze pod názvem NATO ve 21. století a česká armáda.

Z úhlu pohledu Ruska jsme součástí NATO a to je vnímáno jako bezpečnostní hrozba. Tak proč bychom měli mít pocit, že je Rusko naším přítelem. Musíme si být plně vědomi bezpečnostních hrozeb, kterým čelíme. Nejen NATO, ale i české ozbrojené složky musejí mít schopnosti čelit nevojenským hrozbám, jako je propaganda, informační válka, kybernetické útoky a hybridní útoky, uvedl v debatě generál Pavel, předseda vojenského výboru NATO v letech 2015 až 2018. Kdyby to řekl četař, nedivil bych se a nerozhodl se napsat příspěvek na téma Rusko.

V příspěvku se nebudu věnovat hodnocení myšlenek a myšlení osobností, včetně generála, ani hodnocení představitelných situací, které by mohly vzniknout v případě realizace přání, nebo obav našich elit. Předpokládám, že výsostným zájmem státu je jeho bezpečnost. V takovém případě však přítomnost USA v Evropě a omezení aktivit, které by zapříčinily jejich odchod, způsobují v současné době zvýšení rizika pro Evropu. Proč? Nenahraditelná ztráta času, neopakovatelnost příležitostí a rychle se rodící nový světový řád, nečekají na zpomalené reakce na změny nepřipravené EU a české kotliny. Výsledkem uvedeného a hry USA na odcházení z role impéria je proto příprava obětního beránka. Nelze vyloučit, že jedním z kandidátů na obětního beránka je v neveřejných jednáních otců nového světového řádu, o kterých se nebudu vědomě rozepisovat, diskutována i EU.

Dnes se zmíním pouze o dvou aspektech komplexního rizika, týkajícího se EU a Evropy: 1) Výpověď Smlouvy o odstranění střel středního a krátkého doletu (INFz roku 1987). Výpověď bude destabilizovat mezinárodní vztahy budované od doby Vestfálského míru, uzavřeného 24. října 1648, a ukončujícího třicetiletou a Osmdesátiletou válku. 2) Transformace západního geopolitického systému do komplexního geograficky politicko - hospodářského systému, tvořeného Indo – Pacifikem, Eurasií a Arktidou. Tento systém obsahuje již na současném vývojovém stupni kontradikce a vrozený konfliktní potenciál, na jehož řízení a řešení nemají současná EU a NATO zdroje, rozum a čas. Proto je na místě se zeptat: Co nás čeká, co nás nemine po 100 letech od ukončení první světové války a nesplnění funkce hlavního cíle Versailleské mírové smlouvy:  Ustanovení vzniku Společnosti národů, sloužící jako arbitrážní soudce mezi národy a předejít tak vzniku válek. Všichni lidé s pamětí vědí, jak dlouho to trvalo, než došlo k druhé světové válce.

Proto je nezbytné posuzovat následky výpovědi INF z roku 1987 v historickém kontext mírových smluv u a současném kontextu ruského automatického obranného - odvetného systému jadernými zbraněmi Perimetr, na Západě zvaném Dead Hand neboli Mrtvá ruka. Není pochyb, že Ruská federace již modernizuje systém Perimetr, mimo jiné proto, že výpověď INF byla od samého začátku představitelná. Proč? Protože lineární vývoj technologií neodpovídá adaptačním schopnostem člověka, a neschopnost tzv. úspěšného člověka transformovat získanou moc do štěstí a spokojenosti, abych jmenoval tři příčiny z mnoha, nemohou být ignorovány žádným profesionálním analytikem rizik.

Následky výpovědi INF v kontextu geografického rozšiřování NATO obsahují mimo jiné možnost rozmístění balistických raket středního doletu ve všech členských státech NATO. Případná ujišťování ze strany USA, že tomu nebude, nelze brát vážně. Tvrzení podporuje mimo jiné snaha USA svobodně přemisťovat vojska a materiál v EU a NATO státech podle Schengenského principu. Ten dovoluje USA jako veliteli NATO nezávisle od přání nebo obav členských států aliance plánovat a realizovat útok na ruské raketové základny rozmístěné v evropské části RF podle pravidla: Útočící má vždy výhodu. Této výhody se doposud RF vzdává. To indikují, současná vojenská doktrína, reakce na provokace a veřejnosti jevící se neochota RF vstoupit do otevřeného konfliktu s NATO, potažmo s USA.

Předpokládám, že RF již vyrábí, nebo bude ve velmi krátké době vyrábět balistické rakety středního doletu, hyper-zvukové zbraně a podobné, s cílem kompenzovat současnou výhodu NATO a neměnit svoji veřejně známou vojenskou strategii. To však neznamená, že změna obranné strategie na preventivní nebo útočnou nemůže přijít, jako překvapení pro nevědoucí. Prohlášení člena RAV a vedoucího Centra mezinárodní bezpečnosti Alexeje Arbatova o tom, že objevení se amerických křídlových raket středního doletu v Evropě přemění ruský systém obrany v prach, a nedávné prohlášení Free Beacona The Washington Post na téma schopnosti USA ve velmi krátké době vyrábět pozemní rakety středního doletu, na které RF nemá a nebude mít krátkodobě odpověď, mluví jasně a za sebe.

Problém Západu, včetně EU, NATO a ČR není ale ve zbraních. USA je s ochotou a bičem nebo koltem v ruce dodají, Evropa je zaplatí, ale o jejich použití budou USA rozhodovat sami. Problém není v uvedeném a ani v tom, že dnes mnozí na Západě přivykli věřit, že RF je hrozbou světu. Hlavním problémem je existence RF a vědomě manipulované zmiňování se o RF, které odvlékají západní společnost od opravdových problémů a nebezpečí, která hrozí Evropě.

Potenciál, který představuje Rusko, vědí západní komunikační profesionální manipulátoři transformovat do zhoubné nenávisti. V tomto smyslu je Rusko opravdu nebezpečné. Nebezpečné nejenom pro Evropu, ale také pro USA. Tam nedávno hledali bomby u ex-prezidenta Obamy a George Sorose. V EU hledají teroristy mezi migranty a v ČR kontrolují, a někdy i zapisují přílety a odlety občanů EU v pokročilém seniorském věku do komputeru. Výsledek? Žádné bomby, žádní teroristé v nebezpečném množství, ale pomatení a mlžení. Prakticky vše je panika, sebeklam, možná i proto, že se nečte Karel Čapek, málokdo umí popsat schopnosti dvorního sluhy a nikdo nemá odpověď na otázku, proč 56 letý Američan, žijící na slunečné Floridě a v čistém vzduchu riskuje výrobou bomby 58 let za mřížemi a v klimatizované tělocvičně. Částečnou odpověď nabízí FBI a další bezpečnostní služby USA. Ty při všech svých schopnostech, možnostech a technologiích nenašly Rusa, podezřívaného od samotného začátku. Nejedná se o první, ani poslední případ. Proto se stalo téměř přirozeným, že za vším nepříjemným a nevysvětlitelným z důvodů politické korektnosti na Západě je dnes Rus a Rusko jako ďábel, zítra ČLR. Jinými slovy: Impérium a osa zla představují bezpečnostní riziko pro vyspělé a mírumilovné EU a NATO.

Na tomto místě se nabízí nutnost si připomenout, že praktikovaná metoda představuje vnitřní nebezpečí. Proč? Metoda plně odpovídá pohodlnosti a neochotě Západu přiznávat chyby, a skutečnost, že metoda není a nemůže být efektivní. Metoda používaná pro udržení rusofobie, dnes již také sinofobie, odzbrojuje veřejnost, usmrcuje výhonky kritického myšlení a vyzývá k lenosti, především (ne) myšlení. Jestliže je viník znám od samotného začátku, není potřeba vyšetřovat, nedívat se a nepozorovat změny kolem sebe, neočekávat překvapení nebo úder z jiné strany. Člověk ztrácející schopnost myslet se tak stává lehce manipulovatelným a na psychologické a faktologické úrovni neschopným identifikovat příčinu a řešit problémy tvorbou alternativních řešení. O schopnosti identifikovat příčinu příčin, nemluvě.

Vnitřní nebezpečí zákonitě doplňuje nebezpečí vnější. Přitom je zcela jedno, jestli se jedná o čin teroristy migranta, domorodce, pomateného narcisty, LGBT, milence či milenky, nebo dítěte či státu. Výsledkem je vždy všude přítomné šílenství a pomatenost většiny členů společnosti. Výsledek podporuje růst nebezpečí a trestuhodnou hloupost a konání našich vůdců. Analogie platí bohužel i pro Rusko. Tam se menšina snaží ve spolupráci s vlastizrádci (v rouchu liberálně demokratických andělů) přesvědčit většinu (žijící skromně v nejistotě a ve stínu několika stovek bohatých chamtivých egoistů) o nezbytnosti slití svých zájmů se zájmy Západu. Proto seriální hra na Rusko – viníka ze všeho špatného a zlého na světě představuje to, čím je Rusko opravdu nebezpečné, nejenom pro Evropu. Souhlasu netřeba. 09.11.2018

….

Čím je Rusko opravdu nebezpečné (2)

Kromě nekonečné hry na Rusko – viníka ze všeho špatného a zlého na světě existují další nebezpečí, spojená s Ruskem. Jedním z nich je rozpad vztahu USA a EU doprovázený růstem geografických zón Eurasie, Indo – Pacifiku a Arktidy. Bývalé centrum USA - EU dostává na své periférii tři uvedené, samostatně působící motory pohánějící vlastní kola vývoje. Liberální svět Gilford John Ikenberry (1954), teoretika mezinárodních vztahů a zahraniční politiky USA, který popsal liberální světový řád jako hub and spoke model of governance, with the West at its centre, mění svoji fyzickou a mentální mapu světa před očima. Tři staro-nové strategické geografie se vymykají transatlantickému aranžmá, představám a možnostem USA, EU a NATO hrát v nich rozhodující roli. Indo – Pacifická, Eurasijská a Arktická strategická geografická zóna, představují individuálně i společně, komplexní výzvu pro EU a NATO, o které by se slušelo psát a mluvit generálům a politickým vůdcům nejenom v české kotlině, ale napříč celou Evropou, s cílem založení dialogu o budoucnosti Evropy.

Uvedené zóny totiž představují samostatné vojenské – politické a hospodářské systémy, vyžadující zcela nové přístupy ke komunikaci, kontrole, spolupráci a dělení (včetně sdílení). Nové pohotové, rychle reagující instituce a nové formy partnerství, včetně tzv. plynoucích, vylučující asymetrická společenství, podobná EU nebo NATO. Pro představu, co mám na mysli, se dnes zmíním pouze o konturách výzev a nebezpečí pro EU. Podrobný popis vyžaduje studium nebo přípravu čtenáře, čas, a prostor v médiích, který nemám.

Námořní zóna Asie není ohraničena, jak si mnozí myslí, východním Indickým oceánem. Je mnohem větší než USA, ASEAN nebo Čína. Všechna jednání o bezpečnosti, rozvoji a obchodu v této zóně se proto budou odehrávat mezi aktéry tří kontinentů. Jakou roli dostane nebo si zabezpečí EU, nevím. S pravděpodobností hraničící s jistotou, žádnou vedoucí.

Co se týče Eurasie, jedná se o staro – novou myšlenku, s novým slovníkem, v nových geopolitických podmínkách, které nazývám post-Vestfálské. Eurasie dovoluje vytvořit interaktivní společnosti a trhy se super – kontinentální interdependencí, co se týče rozsahu, později i obsahu. První stíny uvedené interaktivity společností a trhů vrhá ČLR na Evropu. Ta neví jak se chovat vůči ČLR. EU, ani ČR nepřipravovala a nepřipravuje (od střední školy počínaje a speciálnímu kurzy pro ministerstva konče) systematicky kádry na spolupráci s Eurasií, o Indo – Pacifickém regionu a Arktidě, nemluvě. Atomizované, rychlokvašené akce na univerzitách a v podnicích orientovaných na export jsou předurčeny k neúspěchu, frustracím a volání o pomoc, státem nebo prezidentem, již kvůli neznalosti jazyků, kultury, hodnot a především opravdových potřeb potenciálních partnerů. Získání uvedených kompetencí vyžaduje čas a systematickou práci. Obojí není v módě v konzumní společnosti.

V kontextu Eurasie si Ruská federace zabezpečuje své archetypické eurasijské místo za pomoci sankcí EU a USA. Ty by rády zaujaly místo v Eurasii, protože EU nemá reálnou potenci se aktivně účastnit procesů, jejichž výsledkem jsou již dnes tektonické změny vztahu mezi Západem a Východem. Jakou roli dostane, nebo si zabezpečí EU v současném stavu, si dovedu představit.Odpovídá tomu, co mě učili doma a ve škole, a co jsem použil v příspěvku Zamyšlení k svátku (28.října t.r.): Pokud si se změnil na ovci, nediv se, že po tobě slídí vlci.

Co se týče Arktidy, jedná se o nový, ale dávno představitelný fenomén. Zrodil se z ignorování již známých a ještě neznámých následků objektivně vzniklých klimatických změn. Fenomén obsahuje spojení Atlantické a Pacifické politiky v prostředí existujících aranžmá regionů, které ale již dnes neodpovídají duchu doby. Proč? Protože se objevila reálná severní mořská cesta – Hedvábná (mořská) stezka. Nakolik je a bude severní mořská cesta finančně a hospodářsky výhodná pro západní uživatele a spotřebitele, ukáže čas.

Skutečností je, že první cestu bez doprovodu ledoborce uskutečnila v srpnu t.r. loď globální námořní společnosti Maersk. Druhou skutečností je, že RF a ČLR investují v Arktidě obrovské sumy peněz, materiálních a lidských zdrojů do komerčních infrastruktur, námořních kapacit a Ruská federace do vojenských základen. ČLR aktivně podporuje své společnosti k využívání severní námořní cesty nejenom proto, že RF vydává povolení k průjezdu a může garantovat bezpečnost plavby, ale i proto, že vedení ČLR ví o nutnosti a výhodách alternativních řešení ve světě plném nejistot, nelineárního vývoje a vstupu novinek na scénu každodenního života. Například XR, tj. kombinace virtuální a rozšířené reality, nebo přírodě podobné a kvantové technologií. Uvedené novinky tvoří nová povolání, (z)mění mezinárodní vztahy, diplomacii a tím i přípravu lidských zdrojů. Ty musí být schopné aktivně konat ve zcela nových podmínkách a procesech, jejichž výsledkem je rodící se nový světový řád.

V této souvislosti a s ohledem na kvetoucí rusofobii a rozkvétající sinofobii připomínám možné námitky USA týkající se konvence OSN (UN Convention of the Law of the Seas). Současně připomínám rok 1956, ve kterém se Velká Británie rozhodla k válce kvůli kontrole Suezského průplavu. Protože probíhající transformace současného politicko – hospodářského systému a hodnot rozrušila systém mezinárodních vztahů založených na Vestfálském míru, narušila, někde dokonce zničila, důvěru v mezinárodních vztazích, a tím omezila možnosti ke konstruktivnímu dialogu, je představitelné, že se historie Suezské války 1956 bude opakovat. Tentokrát ale na severu a přímém v sousedství EU. Jakou roli ve využití severní mořské cesty po válce nebo bez války může hrát EU v novém uspořádání světa, především kvůli členství Dánska a Grónska v EU, nevím.Představuji si dnes ovci, divící se, že po ní slídí vlci.

S pravděpodobností hraničící s jistotou představují tři uvedené geografické zóny strategicky významné a samostatné vojenské – politické a hospodářské systémy a tím i výzvy. Ty se rodí v prostředí graduálních, vzájemně závislých (globalizovaných) a evolučních procesech. Zatím k našemu štěstí bez velkého světového konfliktu. Tím se odlišuje rodící se nový světový řád od poválečného. Proto nikdy nebude znám jeho den narození. Za to oběti zrození budou známy již v představitelné budoucnosti. Jaké oběti mám na mysli?

Jedná se především o oběti moderní formy studené války v jednotlivých geografických regionech a systémech, odděleně nebo simultánně. Sociální, hospodářské, vojenské a hodnotové principy budou hrát důležitou, ne-li rozhodující roli. Neoliberalismus v současné podobě nepřežije, stejně jako atomizovaný individualismus, konzumismus a nacionalismus.

Obětí se stanou státy a jejich občané, kteří nebudou schopni vést dialog, vytvářet koalice na čas, praktikovat věcná, ne ideová nebo ideologická partnerství a nebudou schopná a odhodlaná jednat na základě znalosti potřeb partnerů v dočasné koalici, partnerství, nebo v obchodu. Nabízet produkt, technologii přes cenu s odkazem na tradici nepovede k udržitelnému rozvoji mezinárodních (obchodních) vztahů. Pozornost si proto již dnes zasluhuje například budování partnerství ČLR s Grónskem. O něm se nepíše v ČR a jenom málo jinde v EU. Proč? Jedním z důvodů je skutečnost, že budování partnerství ČLR s Grónskem dokazuje neschopnost etablovaných mezinárodních institucí reagovat připraveně a včas na novou situaci v Arktidě. Ta vyžaduje aktivní řízení vývoje a rizik od samého začátku. Akce, ne reakce, rozhodují a budou rozhodovat i v Arktidě o prvenství a úspěchu.

Požadovat akce v době nejistoty, nemožnosti prognózy a předpovědí od lidí a institucí zatížených koloniální mentalitou a zkušeností obohacených agresivitou je naivní a nezdůvodnitelné očekávání. Proto účast EU, například v Indian Ocean Rim Association při současném nedovolení účasti státům ASEAN v Arctic Council, nebo blokování snah ČLR v rámci 16+1, nebude možná bez vítězství v konfliktu. Protože nikdo nechce umřít první, a na vítězství EU a NATO v opravdovém boji nemají, jeví se mi proto jako představitelná i spolupráce mezi NATO (pokud bude existovat) a SCO (Shanghai Cooperation Organisation) ohledně bezpečnosti Eurasie a spojení s Indo – Pacifickým regionem.

Z uvedeného zamyšlení vyplývá, že Arktida a bezpečnost severní námořní cesty představují výzvu pro svět, mír, USA, RF a ČLR. Přidám li do hodnocení pravděpodobnost, že severní námořní cesta omezí, možná i ukončí geostrategickou roli Suezského kanálu a Malacca Straits, nabízející obraz se stane ještě zajímavějším, různorodějším a komplexním. To proto, že roli Suezského kanálu a Malacca Straits budou určovat a spravovat regionální moci, pravděpodobně se souhlasem velmocí.V tomto kontextu se potvrdí, že dělení světa na Západ a Východ, Sever a Jih ztratilo smysl a neodpovídá duchu nové doby.

S pravděpodobností hraničící s jistotou se také potvrdí, že jenom suverénní státy s velkou vojenskou silou, odpovídajícím hospodářsko – vědeckým a kvalifikovaným demografickým potenciálem (vzdělaným a vychovaným k určitým reálným, ne virtuálním, kulturně společenským hodnotám) budou rozhodovat o budoucnosti. EU, NATO a podobné organizace (v současné podobě) se v kontextu Indo – Pacifik – Eurasie – Arktida stanou minulostí bez budoucnosti. Nebudou li se urychleně transformovat s ohledem na nové podmínky, ztratí význam dříve než později a tím se současně stanou dalším rizikem pro sama sebe a celý Západ. Reagování, většinou opožděné a s nářkem, které je vlastní mentalitě nejenom v české kotlině ale i celé EU, bude proto posledním hřebíkem do jejich rakví. Proto psát odděleně o osudu států v rozměru a významu podobnému ČR není potřeba do té doby, než si jejich vůdci uvědomí absolutní nutnost změny svých mentálních map, diktujících diplomatické priority (včetně oblasti vědy a diplomacie), hospodářskou a vědeckou spolupráci, a bezpečnostní aranžmá v prostředí plném nových kontradikcí.

Jednou z nich je skutečnost, že globální správa vlastních a cizích záležitostí (governance) je více než suma jednotlivých částí nebo individuálních regionálních konfigurací. Současná forma správy vlastních a cizích záležitostí na úrovni státu se nedá v žádném případě integrovat do rodící se globální správy nové doby. V té by měl, s pravděpodobností hraničící s jistotou, každý člověk, který na své cestě potká jiného vědět, že potkávající mu nese nějakou důležitou informaci, něco nového, a proto obohacení. Možná brzké, pozdní nebo posmrtní. Ne vždy a vše nám totiž patří, a vědění nezabírá mnoho místa. Vše je předurčeno, rozhodnuto. Stačí si jen vybrat (Talmud). Souhlasu netřeba.

Jan Campbell: 10. 11. 2018